Ilias a Odyssea tvoří základ povinné či doporučené četby z oblasti řeckého písemnictví. Právem. Příběhy dobrodružství plné akce, intrik, lstivosti i ctnosti navíc podané ve srozumitelné podobě přizpůsobené odrostlejším dětem musí zaujmout každé z nich. Alespoň u mě to tak bylo. Milovala jsem ty knihy a přečetla je snad desetkrát.
Novinková kniha Achilleova píseň z nakladatelství Host předkládající trochu jiný pohled na hrdinu trojské války mě proto zaujala okamžitě. Při čtení ohlasů a recenzí jsem se utvrdila v dojmu, že tato kniha bude opravdu výborná. Její autorka Madeline Miller za ni obdržela kopu ocenění.

Achilleova píseňNevěřím, že mezi čtenáři tohoto článku bude mnoho těch, kteří neznají alespoň hlavní zápletku a postavy trojské války, kterou zpracoval Homér do podoby Iliady a zpáteční cestu jednoho z hlavních řeckých reků v eposu Odyssea. Nicméně děj Achilleovy písně se začíná mnohem dříve, než se nejlepší z Řeků vydal bojovat do Troje. Je vyprávěn Patroklem, neduživým synem Menoitia, jenž jím za jeho slabost téměř opovrhuje. Když poprvé na domácích závodech pozná Achillea, syna fthijského krále Pelea a vodní nymfy Thetis, ještě není ani dospělý.

Není tak vysoký jako ostatní a navíc je stále dětsky buclatý, což ostatní chlapci už nejsou. Dlouhé vlasy má vzadu svázané kouskem kůže; ve srovnání s jeho tmavými, obnaženými zády jen září. Otáčí se. Tváří se vážně, jako dospělý.
Jakmile kněz udeří do země, prosmýkne se podél houfu těl starších chlapců. Pohybuje se lehce, jeho růžové paty se míhají jako dva vyplazované jazyky. Vítězí.
Jen zírám, když mi otec z klína bere girlandu a pokládá mu ji na hlavu; vedle jeho světlých vlasů listy vypadají téměř černé. S hrdým úsměvem si pro něj přichází jeho otec, Peleus. Jeho království je menší než naše, ale proslýchá se, že má za manželku bohyni a jeho lid jej miluje. Můj otec na něj pohlíží závistivě. Sám má manželku hloupou a syna tak pomalého, že by nemohl běžet ani ve skupině těch nejmladších. Otočí se ke mně.
„Takový má být syn.“

Oba se však brzy znovu setkávají, Patroklos je z domova vyhoštěn k Peleovi, který je ochotným opatrovníkem zbloudilých dětí. Ke svému překvapení získá Achilleovu pozornost a stane se jeho přítelem a druhem při výuce u kentaura Cheirona, bohužel k velké nelibosti Achilleovy matky Thetis, která prohlédne Patroklovy city a zanevře na něj. Achilleus ale ne, postupně odkrývá romantický rozměr své náklonnosti k věrnému druhovi a oba si užívají krásných dnů, mládí a klidu v Cheironově jeskyni.

Jeho zelené oči se zlatými tečkami se ani nepohnuly. Narůstala ve mně jistota, která se mi usazovala v krku. Nikdy jej neopustím. Navždycky budu jeho, tak dlouho, dokud mi to dovolí.
Kdybych znal slova, kterými lze něco takového vyjádřit, vyslovil bych je. Ale žádná mi nepřipadala dostatečně mohutná, aby dokázala zachytit tak majestátní pravdu.
Jako by mě slyšel, chytil mě za ruku. Nemusel jsem se dívat; jeho útlé, žilkované prsty, silné, hbité a neschopné zla, se mi už dávno vryly do paměti.
„Patrokle,“ řekl. Byl mnohem lepší řečník než já.

Idyla však končí se zprávou o blížící se výpravě do Troje, kam svolává své věrné král Agamemnon. Jeho bratru Meneláovi totiž trojský princ Paris ukradl choť Helenu, nejkrásnější ženu Řecka. Agamemnonovi se navíc záminka skvěle hodí, Troja totiž oplývá zlatem a cennostmi a její dobytí by mu vysloužilo slávu a bohatství. Achilleus již ví, že je nejlepším bojovníkem pod sluncem, věštba svěřená mu matkou Thetis však mluví i dál. Odjede-li Achilleus bojovat do Troje, získá nesmrtelnou slávu, zemře však velmi záhy a mladý. Ačkoliv se nejprve rozhodne svou účast v boji odmítnout, okolnosti ho nakonec donutí se bitevní vřavy zúčastnit.

Armádu jsme slyšeli ještě dřív, než jsme ji spatřili; křik, řinčení zbraní, troubení rohů. Pak se břeh před námi rozprostřel a odhalil nám pohled na naježené moře mužů uspořádaných do úhledných čtverců. Každý z nich označovala zástava toho kterého krále. Jen jeden čtverec doposud zůstával prázdný: výsostné místo určené Achilleovi a jeho Myrmidonům. Pochodovali jsme kupředu a zařadili jsme se, Achilleus stál vpředu a po obou stranách vedle něj byla řada jeho kapitánů. Za námi se blýskaly zástupy hrdých Fthijců.
Před námi se táhla široká trojská planina,která končila u mohutných městských bran a věží. U jejich paty se neorganizovaně hemžily tmavé kštice s vycíděnými štíty, od nichž se odráželo slunce. „Drž se za mnou,“ otočil se ke mně Achilleus. Přikývl jsem a přilba přes uši se mi zatřásla. Uvnitř mě svíral strach jako pohár plný paniky, jemuž hrozilo, že každou chvíli přeteče. Náholenice se mi zarývaly do kostí na noze; kopí v ruce mě tížilo. Zazněla trumpeta a mě píchlo u srdce. Teď. Už je to tady.

O tom že trojská válka trvala 10 let a co vše se během té doby událo už není třeba vyprávět. Kniha vypráví vše podstatné, včetně boje s trojským princem Hektorem, který je v našem příběhu klíčovou a osudovou bitvou, svedenou Patroklem i Achilleem zvlášť. Byla by škoda prozrazovat, co následuje, ačkoliv si myslím, že valná většina příběh zná. Osud je každému určen a nevyhne se mu žádnou lstí ani oklikou. Achilleus pozná ten svůj navzdory všem úskokům a kapitoly vyprávěné na posledních stránkách zahrají na srdeční stránku všem citlivým čtenářům a čtenářkám. Závěr jak má být, který rezonuje v hlavě ještě chvíli po dočtení.

Jako poslední přišla na řadu přilba, která zakryla mé černé vlasy. Achilleus přede mě nastavil čisté bronzové zrcadlo. Zíral jsem na sebe ve zbroji, kterou jsem znal stejně dobře jako vlastní ruce, na chochol na přilbě, postříbřený meč zavěšený u pasu a bandalír z tepaného zlata. Vše nezaměnitelné a okamžitě rozpoznatelné. Jen oči vypadaly jako mé vlastní, byly větší a tmavší než ty jeho. Políbil mě, obepnul mě teplem, se kterým jsem vdechoval jeho vůni. Potom mě vzal za ruku a vyšli jsme ven mezi Myrmidony.
Jak tam stáli nastoupení v řadách a ozbrojení, náhle naháněli hrůzu, kovové pláty se na nich leskly jako světlá křídla cikád. Achilleus mě dovedl k vozkovi, který již zapřáhl trojspřeží – nesmíš vystoupit z vozu, nevrhej kopí -, a já jsem pochopil, že se bojí, abych se v boji nenechal unést. „Nic se mi nestane,“ řekl jsem mu. Otočil jsem se k němu zády, postavil se do vozu, uložil v něm kopí a zapřel nohy.

Madeline Millerová svou prvotinu po pěti letech psaní úplně zničila a začala odznova, což jí dle vlastních slov pomohlo lépe poznat postavy, obzvláště pak Patrokla.
„Patroklos je takový smolař — měla jsem pocit, že dát mu hlas znamená stát za ním. Silně mě frustrovalo množství textů, které se lásce mezi ním a Achilleem vyhýbaly, zatímco pro mě to byla zcela jasná tepna příběhu. Chtěla jsem uvést věci na pravou míru tak, jak jsem je viděla já,“ vysvětlila.
Doporučuji k přečtení také rozhovor s autorkou, který je v originále na jejích povedených webovkách nebo přeložený v článku kavárny Hostu . Velmi pěkně mluví o tom, proč se rozhodla vzít historický epos a přetvořit jej v příběh lásky z jiného úhlu nebo také proč opominula slavný mýtus o zranitelnosti Achilleovy paty.
Achilleova píseň je příběh dobře vyprávěný a kvalitně napsaný, který má vše, co dobrý příběh potřebuje. Pro milovníky dobrodružných romantických knih je opravdu dobrou volbou, vztah mezi dvěma muži je popisován způsobem, který absolutně odnímá všechny předsudky a naopak působí velmi přirozeně. Doporučuji tedy zejména ženám, které se dosud literatuře s gay tematikou vyhýbaly a mužům s romantickou duší.

 

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.