Regenbogen Parade 2014Jak jsme slíbily, vydaly jsme se o víkendu 13. – 15. června do rakouské metropole, abychom se zúčastnily letošní Regenbogen Parade, tedy duhového průvodu a přinesly vám fotoreport a naše poznatky z akce. Loni jsme si stihly užít jediný den, letos jsme proto už od března plánovaly s celým víkendem, abychom si mohly tenhle teplý svátek dokonale užít. A nelitovaly jsme. Začínalo se od budovy radnice, tj. na Rathausplatzu a průvod ve 14:00 zahájili vídeňští zastupitelé a politici.

Sobotního pochodu, tentokrát již dvacátého ročníku, se zúčastnilo podle policejních odhadů kolem 150 000 lidí. Těžko to srovnávat s těmi pár tisíci, které chodí na Prague Pride, protože ačkoliv se u nás prochází historickým centrem města, přehlídce se minimálně loni nepodařilo strhnout kolemjdoucí davy a na pochod se tak nabalil jen zlomek těch, kteří o průvodu vůbec nevěděli. To ve Vídni se čas na tohle odpoledne zastavil a díky širokým bulvárům tamního malého okruhu kolemjdoucí prostě nemohli jen tak jít dál, ale když už se do průvodu sami nezapojili, postávali aspoň kolem a pohupovali se do hudby z některého z vozů, který jel právě kolem. A když říkám z některého, myslím tím některý z desítek – vozů bylo totiž minimálně 39, tohle bylo totiž poslední číslo, které jsem měla možnost zahlédnout za předním autosklem jednoho z aut. Samozřejmě, některé z vozů ani nebyly motorizované, například projížďka na kolech nebo lidské spřežení v latexových oblečcích, které táhlo červeně polstrovaný kočár.

 

Vídeňský průvod se od pražského dále liší v tom, že párty probíhá počas průvodu, tedy ne na místě, kam průvod dorazí. Letos průvod odstartoval ve 2 hodiny a první vozy došly do „cíle“, tedy do původního místa v 6 hodin odpoledne. Neuvěřitelné? Člověku to ani nepřijde, ale myslím, že skupina bubenic s dirigujícím bubeníkem to musely pocítit docela bolestivě – celou tu cestu totiž bubnovaly a zároveň pochodovaly. Abych to uvedla na pravou míru – během průvodu jsou samozřejmě zastávky, které trvají až několik minut, kdy se stojí na místě a jen tak se tancuje, kdyby chtěl člověk tu trasu projít co nejrychleji, stačila by mu i hodina čistého času. Pokud tedy pochod trvá čtyři hodiny, kde a jak se má člověk možnost občerstvit? Buďto může využít nabídky jednoho z vozů či menších prodejců, kteří na trasu vyráží s nákupními vozíky naplněnými studenými nápoji a nebo může zaskočit do některého z rychlých občerstvení po trase, která se nachází u tramvajových zastávek. Horší je to s dostupností toalet, to už je pouze na návštěvnících, jak toto vyřeší (což je škoda, protože když už si člověk musí odskočit někam do restaurace, průvod se mezitím pohybuje dál). Během cesty jsme potkali dva veřejné záchody, z nichž ale bohužel fungoval jen jeden a to ještě pouze pro pány. Leckdo to řešil odskočením si do blízkého parku v druhé půlce cesty, což bylo ale určeno hlavně pro odvážné a nebojácné. Já jsem třeba byla překvapena přespávajícím bezdomovcem, který měl v křoví svoje obydlí…

Co se hrálo za hudbu? Záleželo na konkrétním alegorickém vozu. Některé hrály taneční klubovou hudbu jako house, dance nebo tech-house, jeden se věnoval diskotékovým hitům z 90. let, vůz Almdudler (oblíbený jablečný nápoj) vsadil na vlastní obraz tradičního venkovského života a pouštěl rakouské dechovky, jinde se zase protáčely mezi komunitou oblíbené zpěvačky jako Madonna, Kylie Minogue, Lady Gaga, P!nk nebo Beyoncé. Hned z několika vozů byla to odpoledne slyšet píseň Rise Like A Phoenix od vousaté zpěvačky Conchity Wurst, která vyhrála soutěž Eurovize a mezi účastníky bylo k vidění několik „Conchit“,  vousy si přimalovali jak muži, tak i ženy. Samotná zpěvačka však v průvodu vidět nebyla. Jako rakouská rodačka se ale ukázat mohla, když už šlo o nejteplejší den v zemi. A když už jsme u toho počasí, to bylo naprosto dokonalé. Cestou na průvod byly ještě mokré ulice od bleskové přeháňky, po celou dobu párty ale už nesprchlo. Občas svítilo sluníčko, občas nás příjemně ochladil stín, počasí prostě vyšlo tak akorát a bylo mnohem lepší než loňské pařáky, ve kterých se několika účastníkům udělalo i zle.

Před průvodem a po něm bylo plno také na Rathausplatzu, kde byla Pride Village, tedy festivalová vesnička s mnoha stánky s občerstvením, s duhovými předměty a doplňky na Pride, několik pláží s pískem i lehátky a hlavně velké pódium pro vystupující a moderátory se stupínkem pro DJe. Festivalová vesnička byla „v provozu“ po celou dobu duhového týdne, takže si sem člověk mohl zajít i na nedělní afterparty. V sobotu zde po skončení průvodu vystoupili různí mluvčí a pak se tančilo a tančilo. Tedy tančili ti, kterým to odpoledne nestačilo a měli na to ještě síly. My jsme se odebraly na odpočinek, protože jsme na večer měly naplánovanou návštěvu dámské párty Girls Pride Night Vienna, která byla jednou z alternativ na afterparty. Pořádala ji skupina Las Chicas, která se stará o většinu místních dámských večírků.

Akce se konala v červeném baru ve Volkstheater, tedy ve Spolkovém divadle a výběr prostor byl opravdu zajímavý. Na párty v divadle jsem ještě nebyla, ve Vídni to vypadalo, že zde takové akce nebývají ojediněle. Nejprve jsme si vystály docela dlouhou frontu a po vstupu už jen okouzleně pozorovaly útroby divadla. Místnosti byly tu a tam vyzdobeny speciálně pro tuhle akci, ale byly natolik okázalé a luxusní, že snad ani více nepotřebovaly. Byly tu dvě stage, jedna s klasickou diskotékovou hudbou a druhá s housem a tech-housem. U té se také nacházel venkovní balkon, kde se kouřilo (celá akce byla jinak nekuřácká), seznamovalo a pozorovalo vznešené okolí. A neubývající fronta na ulici.

Kdo měl hlad, mohl si dát hot dog z mobilního stánku a kdo chtěl mít památku, mohl si koupit maličkost z pultíku, se kterým po celý večer procházela divadlem jedna z obsluhujících slečen. Na hlavním tanečním parketu v červeném baru pak bylo malé pódium, kde za večer proběhlo několik tanečních vystoupení, rozhodně víc než čtyři tanečnice na moderní hudbu mě zaujaly brazilské tanečnice, které jakoby si odskočily z festivalu v Rio De Janeiru právě do Vídně. Párty to byla dokonalá, až na ty ceny, které byly v celé Vídni prostě příliš vysoké. Z evropských metropolí, které jsem měla možnost za poslední tři čtyři roky navštívit, mi přišla Vídeň nejdražší. Kde jinde zaplatíte za láhev Kozla 3,80 EUR? Když si to člověk přepočítá na koruny, hned by se mu vyplatilo zajít do supermarketu, koupit pár beden českého piva a pak ho v Rakousku prodat šestkrát dráž. Ale Vídeňáci na to prostě mají, a tak podobné ceny najdete všude.

Třeba i ve Frauencafé nebo v baru Marea Alta, které jsme navštívily v předvečer Regenbogen Parade. Byly nám doporučeny jako místa pro setkávání žen, konkrétně Frauencafé je vyloženě podnikem pro ženy, lesby, intersexuály a transsexuály. Muži zde mají smůlu. Frauencafé se může pochlubit tradicí, bylo otevřeno už v roce 1977 jako feministická kavárna a prostřídalo se v něm už mnoho generací. Je místem, kde se můžete potkat s kamarádkami, zahrát si zadarmo fotbálek, drbat za uchem cizího psa, půjčit si zajímavou knížku či CDčko nebo posbírat letáky a magazíny s nejen queer a feministickou tématikou. Konají se zde výstavy, menší parties nebo různé turnaje. Nemají zde točené pivo, ale v nabídce najdete i české pivo (opět Kozel, jinde jsme viděly třeba ještě Hostan nebo Krušovice) a obsluha je velmi přátelská a panáky vám naleje prostě tak nějak od oka, jak to vyjde. A pozor, Frauencafé má otevřeno jen ve čtvrtek a pátek, zavírá se o půlnoci!

Za to Marea Alta, to je trošku jiné kafe. V baru to hučí, společnost už není jen čistě dámská, i když značně převažuje a hraje zde hlasitá hudba. Je tady i DJ pult a široká ulička, ve které se dá tancovat a dole je patro pro pořádání menších koncertů. Rozverná Anita (snad si to pamatuju správně) nám na uvítanou nalila dva panáky na účet podniku, což pak vyvažovala rozverným zarovnáváním na celá eura při platbě dalších nápojů (takže pozor na ni ;)). Zároveň zvládala konverzaci se štamgasty i s námi, roznášet rozličné alkoholické nápoje a u toho tancovat (bylo to tam trošku divoké, nutno přiznat). Skvělá atmosféra, zajímavý protipól klidnějšího Frauencafé a určitě místo, které stojí za návštěvu a pokud si rádi o víkendu vyrazíte, nebude se vám odsud zrovna lehce odcházet.

Jaká byla Vídeň gastronomicky? To moc nemůžu posoudit, stihly jsme pouze noční občerstvení na slavné nákupní ulici Mariahilfer Straße, vídeňský řízek v restauraci Phoenixhof (když vám někde nabízejí normální řízek a malý řízek, dejte si radši ten menší!) a Mozartův dort v cukrárně Aida. Ještě víc než místní ceny mě překvapila absence malých krámků vlastněných Asiaty, které jsou na každém rohu v českých, britských nebo španělských městech a mají otevřeno i v neděli večer. Ve Vídni mají menší supermarkety otevřeno v sobotu do šesti hodin večer, tím pro ně pracovní týden končí. V neděli si tedy na snídani zajděte raději do některé z kaváren. A jeden z postřehů – víno se zde pije po 1/8 litru, tedy po 125 mililitrech.

Co říct závěrem? Snad se jednou podaří do Prahy propašovat něco z vídeňského queer života, třeba více alegorických vozů na Prague Pride, delší a lepší trasa, která umožní oslavu rozmanitosti i v ulicích, párty pro dívky a ženy na netradičním místě s možností hudebního výběru nebo třeba veřejnou podporu politických stran LGBT komunitě nejen při průvodu samotném. To by si přál Queermag.cz :).