V okovech ledového ticha

Miroslava Fáčková

Pavučiny zmámeně poletovaly vzduchem a lehký vánek s sebou občas přinesl zvuk bzukotu unavených much. Slunce se pomalu uchylovalo do zákrytu dalekých obzorů a loučilo se s lesknoucími se kolejemi, do kterých se opíralo celý dlouhý den. Dusivá horkost parných odpolední se vytratila a na povrchu celého mého světa ulpíval jen lehký dotyk jemného sálání. Milovala jsem tyto letní podvečery. Snad pro zvláštní ticho, které příjemně narušovalo jen ptačí štěbetání. Nebo pro vůni dřevěných pražců, ze kterých ještě sálalo teplo. Cítila jsem se plna libých dojmů a vždy, když jsem si krátila cestu podél železničních kolejí, jsem si uvědomovala krásu vlastního života. Jako tenkrát, když mne tudy poprvé vedla Nikola. Mlčky mě držela za ruku a občas jednou nohou našlápla na kolej, aby učinila pár nejistých kroků, načež se vrátila zpět na vyšlapanou cestičku. Pamatuji si jako dnes její bílé tričko s hlubokým výstřihem, kam stydlivě bloudívaly moje oči a já je plna studu s ruměncem ve tváři zase odvracela. Byly jsme teprve na začátku, krátce po prvním polibku a těsně před prvním nezapomenutelném milování. Na nádraží jsem jí koupila zmrzlinu a pak jsme s nechutí vyhlížely vlak, který měl Nikolu odvézt domů a opět nás na pár dní od sebe odloučit… Ano, milovala jsem letní podvečery… Avšak ty jako mávnutím kouzelného proutku odezněly a naši zem zasáhla ledová zima. Když jsem opět zavítala do těchto známých míst, spíš než nostalgie se ve mně o přízeň ucházel jistý pocit rozmrzelosti. Jako by cosi uvnitř mě došlo k názoru, že nastalá zima nikdy neskončí, protože má milovaná léta „pozřela“ navždy.

Když jsem obvyklou trasou došla až na nádraží, dala se do mě zima. Propátrala jsem kapsy kostkovaného kabátku, abych vylovila několik mincí, které bohatě vystačily k zakoupení horkého nápoje. Ušmudlaný nádražní automat sice nenabízel žádnou hitparádu, ale aspoň po chuti zčásti splňoval to, co jsem si představovala pod pojmem „káva“. S kelímkem v ruce jsem se vydala do vestibulu a postavila se do sáhodlouhé fronty.
„Ne, tímhle spojem se nedostanete do Prahy!!!“ řvala nevrlá prodavačka, jejíž hlasový projev přicházel i přes zmiňovanou frontu až ke mně. Nahluchlý děda u okénka špicoval uši a rukou vloženou za ucho dával potem orosené ženě najevo, že stále nerozumí. Nasadila jsem si tedy sluchátka a nechala se unášet svou oblíbenou muzikou. To mě občas dokázalo přivést na jiné myšlenky a zcela odpoutat od reality. Mohla jsem si v rytmu své oblíbené kapely hezky snít, aniž bych se zabývala svým okolím.
„Tak co je? Budu snad čekat čtrnáct dní, než mi hodláte věnovat pozornost?!“ zaječela siréna a já přes velice hlasitou píseň puštěnou v MP3 poznala, že na mě konečně došla řada. Laxně jsem pronesla své přání a vyskládala před ní pár dvacetikorunových mincí.
„Zaplaťpánbůh,“ švitořila něco pod vousy a chystala si svůj nezapomenutelný projev pro dalšího zákazníka.
Naštěstí jsem ji za ta léta dobře znala a nenechala jsem se jejím chováním nikterak vytočit. S čerstvě ukořistěnou jízdenkou jsem se vydala zpátky na perón. Ochraptělý amplion informoval o zpoždění vlaku z důvodu výluky na trati. To mi ještě tak scházelo, pomyslela jsem si. Odevzdaně jsem se tedy posadila do nevábně vypadající čekárny a doufala, že zpoždění nebude trvat příliš dlouho.

*   *   *

     Jako nesčetněkrát předtím jsem procházela prosklenými dveřmi, které oddělovaly svět civilních občanů od světa nemocných lidí. Měla jsem pocit, že dlouhými ponurými chodbami proudí zcela jiná energie. Působila na mě negativně, jako by v sobě měla zakódovaný jistý nádech právě procházející smrti. Hrdlo se mi svíralo a žaludek mě tlačil pokaždé, když jsem touto „branou do jiného světa“ procházela. Přesto jsem se sem znovu a znovu vracela. Možná právě ta podivná energie, žal, nemoc a smrt do mého nitra přinášely nepopsatelný pocit klidu a smíření. Díky nim jsem si opakovaně připomínala, že moje vlastní problémy možná nejsou tak zlé, jako se na první pohled zdají. Náhle se totiž zdály nicotné oproti těm, které jsem poznávala u jiných, smrtelně nemocných lidí. Jako nemocniční dobrovolník jsem tou dobou působila bezmála dva roky. Docházela jsem na různá oddělení, kde byla vysoká koncentrace dlouhodobě nemocných a umírajících.

Nastoupila jsem do výtahu a stiskla knoflík s číslem dva. Vrzající kabina se unaveně rozjela a po celou jízdu mě strašila prapodivnými nepříjemnými zvuky. Jako dítě jsem sem chodila za babičkou. Od té doby uběhlo více než dvacet let, budova dostala dokonce novou fasádu, nicméně na interiéru se toho příliš nezměnilo. A s výtahem to samozřejmě nebylo jiné. Za ta léta jsem jej důvěrně znala, přesto jsem v sobě pokaždé po celou dobu jízdy pociťovala úzkost. Představovala jsem si, že se jednoho krásného dne zasekne a už jej nikdo neuvede do provozu. Při svém stávajícím pohledu na svět jsem byla přesvědčena, že se tak stane zcela jistě v okamžiku, kdy budu uvnitř buď sama, nebo ještě hůře s nějakou nevábně vypadající a od potu zapáchající osobou. Osud však i tentokráte stál na mé straně a výtah zastavil v druhém patře. Vystoupila jsem a zamířila do kukaně, kde obvykle seděla sestřička, která měla po dobu své směny na starost vypisování dokumentací.
„Dobrý den,“ oslovila jsem ji, „mohu na chvíli za slečnou Fišerovou?“
„Samozřejmě,“ usmála se přívětivě.
Mladou sestřičku jsem zde potkala již mnohokrát. Z informační cedule, která prozrazovala jména službu majících členů ošetřovatelského týmu a také z její cedulky, jsem již věděla, že se jmenuje Taťána Tichá. Nikdy jsem nepostřehla, že by se na svět kolem sebe neusmívala, či se na něj dokonce mračila. Obvykle jsem s ní nepromluvila víc, než bylo třeba. Občas jsme i prohodily pár zdvořilostních frází. Ale někde uvnitř sebe jsem ji obdivovala. Nedovedla jsem pochopit, jak může být natolik pozitivně naladěná a přitom pracovat v nemocnici. Sice jsem sama do těchto ponurých míst chodila, abych si uvědomila případnou triviálnost svých starostí oproti osudům jiných lidí, ale na druhou stranu jsem nebyla vázána žádnou povinností. Kdykoliv jsem se mohla sebrat a již nikdy víc se tam nevracet. Což jsem ze stejného důvodu dlouhodobě nedokázala.

Na pokoji označeném číslem 208 byla jen jedna postel. Oproti okolí působila takřka monstrózně. V bílých peřinách s barevným nemocničním logem byla zachumlaná mladá dívka. S množstvím různých hadiček a vývodů vypadala ještě zranitelněji. Ústa měla lehce pootevřená, stejně tak oční víčka, pod kterými se skrýval slepý výraz nevědomí. Jen těžko se dalo odhadnout, zda se pod tou skořápkou něco odehrává a případně co. Slečna Fišerová takto ležela již dlouho. Ročník 1986, opravdu hrůza. Zatímco její vrstevnice užívaly života plnými doušky, ona byla již definitivně odsouzena k smrti. Bohužel velice pomalé smrti. Možná existovala mizivá naděje, že by se mohla probrat… Ale v jakém stavu by byl její mentální stav, to už nevěděl nikdo. Kdybyste měli možnost důkladně prozkoumat její dokumentaci, zjistili byste, že byla jen ve špatnou dobu na špatném místě. Akorát přecházela silnici, když do ní najel zběsilý motorkář. On měl narozdíl od ní to štěstí, že po nárazu do zdi zůstal na místě mrtev. Možná se divíte, že používám slovo „štěstí“ v souvislosti se smrtí. Ale v lidském životě občas nastávají situace, kdy smrt bývá tou lepší volbou. Kdybyste měli možnost stát u jejího lůžka místo mne, pochopili byste to.
„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše a pohladila ji po oroseném čele.
„Chtěla bys, abych ti zase předčítala?“ zeptala jsem se a na odpověď samozřejmě nečekala.
Z batůžku jsem vyndala knihu. Neměla jsem ponětí, kolik jsem jich už donesla a nakonec i přečetla. Jen jsem přisunula židli blíž k posteli a začetla se do prvních vět. Vyprávěly o mladé dívce se srdcem na dlani a také o lásce, po které jako každý z nás toužila. A pak jsem jako obvykle už nečetla jí, ale spíš pro sebe. Po přečtení několika kapitol jsem promasírovala tělo slečny Fišerové vonným olejíčkem, pročesala její dlouhé vlasy, vyprávěla jí o sobě, o tom, jaké je venku počasí… než jsem se zase vrátila zpět do světa, který oddělovaly již zmiňované prosklené dveře. Ale ještě předtím, než jsem se vydala k domovu, jsem zašla na onkologii, kam jsem chodívala po každé návštěvě v léčebně dlouhodobě nemocných. Zatímco na „LDNku“ jsem docházela jen za slečnou Fišerovou, na onkologii jsem nikdy dopředu nevěděla, koho mi sestřičky vyberou. Tentokráte jsem měla dělat společnost starší paní, která se o své diagnóze sotva dozvěděla a evidentně s tímto faktem nebyla ani trochu smířená.

„Já umřu, viďte?!“ vybafla na mě místo pozdravu.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji a její předchozí reakci jsem se snažila přehlédnout, „jmenuji se Michaela Čápová a pracuji tady jako nemocniční dobrovolník.“
„A co mi je po tom? Můžete mi prodloužit život? Nemůžete. Maximálně mi ho jen zkrátit svojí zbytečnou přítomností. Nechápu, proč vás poslali zrovna za mnou!“
„Proto jste přece tady, abyste se uzdravila. Budou vás léčit..,“ namítla jsem a opatrně si přisedla k ní. Seděla u stolu, kde měla rozdělané pletení.
„To je teda výhra. Jestli mi po těch sračkách bude tak blbě, jako mojí švagrový, radši chcípnu hned,“ zamračila se.
„Takhle přece nemluvte,“ snažila jsem ji ukonejšit, ale evidentně opravdu nebyla vhodným adeptem na vykonávání mé činnosti – alespoň ne v této fázi.
„Kolik vám je, že mě takhle poučujete? Pětadvacet, třicet? Moje boty nenesete, tak mi tady neříkejte, co mám a co nemám!“
Rozhovor byl u konce. Tentokrát se příliš nezdařil. Snažila jsem se k tomu přistupovat s klidem. Každý den přece není posvícení. Ale nejen, že jsem nedokázala rozjasnit tvář nemocné ženy, dokonce jsem musela opět čelit kruté pravdě – že jsem se bůhvíproč dostala do pozice zoufalce a neměla jsem ponětí, jak jen svůj život změnit.

S nepořízenou a s pocitem rozmrzelosti z nedobře odvedené práce jsem odcházela z budovy. Byla jsem rozhodnuta, že se svou dobrovolnou činností skončím. Zahlcena tou disharmonií, jež se zračila v mojí podmračené unavené tváři, bych si ani nevšimla mladé ženy sedící na lavičce u zdi zašedlé budovy.
„Nemáte oheň?“ oslovila mě.
Otočila jsem se. Z lavičky se na mě usmívala pohublá žena se šátkem na hlavě. Mezi kostnatými prsty třímala nezapálenou cigaretu. Prohmatala jsem své kapsy, zkontrolovala obsah titěrného batůžku, ale zapalovač jsem jako obvykle nenašla. Se zapalovači a sirkami jsem to měla podobné jako s propiskami. Každou chvíli jsem si je kupovala, ale v případě potřeby jsem je nikdy neměla po ruce.
„Kousek odtud je trafika,“ oznámila jsem tazatelce a sama se iniciativně vydala koupit zapalovač.
Během několika minut jsem byla zpátky. Žena trpělivě čekala. Připálila jsem jí a ze své krabičky jsem také vytáhla jednu cigaretu. Zapalovač jsem položila na lavičku, kdybychom jej ještě potřebovaly.
„Není vám zima?“ zeptala jsem se jí, když jsem si všimla, že pod slabým župánkem má jenom pyžamo. Venku mohlo být lehce pod nulou.
„Ne, sedím na polštáři. Hezky hřeje,“ odvětila, „Vy jste ta dobrovolnice, že jo?“
„Ano, Michaela Čápová,“ přendala jsem cigaretu do levé ruky, abych jí mohla podat svou pravici.
„Slyšela jsem. Já jsem Andrea Skřivánková,“ stiskla mou dlaň.
Labužnicky potáhla ze zapálené cigarety a s vyfouknutím dýmu řekla: „Víte, některý věci v životě nesmíte tak hrotit. Jinak byste se z toho zbláznila.“
„Myslíte tu paní?“ vzpomněla jsem si na fiasko s novou pacientkou, která mě vypoklonkovala doslova svinským krokem z pokoje. Marně jsem se snažila vybavit okolní dění a netušila jsem, že byla paní Skřivánková u toho.
„Řekněte mi, proč děláte dobrovolnici?“ zeptala se místo odpovědi.
„Prosím?“ nechápala jsem.
„Když člověk dělá dobrovolně roli pomáhajícího, obvykle k tomu má taky důvod,“ namítla.
„Ráda pomáhám druhým,“ odvětila jsem.
„Proč?“
„Nevím, těší mě to,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak až půjdete zase pomáhat, zastavte se za mnou. Na cigáro a kus řeči, hm? I já ráda zabiju trochu času.“
„Dobrá, zastavím se ráda,“ usmála jsem se.

Bylo na čase se pomalu vydat k domovu. Tam, kde na mě čekaly jen čtyři stěny a fůra vybledlých vzpomínek. S paní Skřivánkovou jsem se rozloučila s příslibem časného setkání.
„Ten zapalovač!“ připomněla mi a chtěla mi jej vrátit.
„Nechte si ho. U vás bude v bezpečí. Dejte ho mně a příště si nebudeme mít čím zapálit,“ řekla jsem a ji to upřímně pobavilo.
Promnula si promrzlé ruce a vrátila se zpátky do budovy. A já vykročila směrem ke svému domovu.

*   *   *

     Za jiných okolností by to byl den, jako jakýkoliv jiný. Po obvyklé pracovní době navštívit slečnu Fišerovou, vyslechnout pár nemocných lidí, dělat jim společnost, pokoupit pár věcí nezbytných pro přípravu nějaké odbyté večeře a pak už jen útrpně čekat na večer. Projet s ovladačem v ruce pár kanálů s předsudkem, že stejně nic kloudného dávat nebudou a odebrat se do peřin s nevlídnou vyhlídkou toho, že za pár hodin to vše začne nanovo. Svůj život bych v té době přirovnala k jakési pásové výrobě, byl monotónní, nudný, prázdný a neuspokojivý. A trvalo to již dva roky. Tentokráte však do mého zajetého stereotypu zavítal nečekaný zvrat. Zadumaná a pod tíhou vlastních myšlenek jsem šla ulicí, když kolem mě prosvištěla osoba na kole. Na první pohled nebylo zřejmé, jakého je pohlaví. Ve vytahané mikině s kapucou nasazenou na hlavě a se slunečními brýlemi působila bezpohlavně. Ani bych jí nevěnovala pozornost, kdyby mě sama neoslovila.
„No nazdar!“ zvolala a se skřípěním brzd zastavila.
„Ahoj,“ pozdravila mě zvesela a počastovala mě zářivým úsměvem.
Teprve, když si sundala sluneční brýle, jsem v ní poznala svou spolužačku ze střední školy.
„Maki!“ oslovila jsem ji překvapeně, „bože můj, to už je let!“
„Kolik, deset?“ odhadla.
„Asi tak nějak,“ pokrčila jsem rameny, „Jak se daří?“
„Jo, jde to… A co ty, co novýho?“
„Kde jen začít? Na to nejde odpovědět jednou větou,“ odpověděla jsem.
„U mě se toho taky fůra změnila. A co Nikča?“
„No právě,“ vzdychla jsem.
Poznala, že řízla do živého. Vlastně tak živé to nebylo, spíš dosud nezahojené.
„Nechceš přijít ke mně? Bydlím pořád v Rembrandtce, jen o pár čísel dál. Pokecáme…“ navrhla.
„Ale já spěchám,“ odvětila jsem nesmyslně.
„Neboj, nemyslím dneska. Zejtra, pozejtří… Jak se ti to bude hodit…“
„Nevím, jestli budu stíhat, mám toho hodně,“ snažila jsem se z toho bůhvíproč vykroutit. Přitom jsem sama věděla, že jakákoliv změna v mém zajetém stereotypu by mohla být vítaná. Anebo jsem si na ten svůj režim tak moc zvykla, že jsem vlastně ani jinak žít nedokázala?
„Dobře. Dáš mi na sebe kontakt?“ odvětila jsem nakonec.
„Kdepak, vezmu si tvoje číslo. Aspoň si posichruju, že se po tomhle setkání zase nevypaříš jako tenkrát,“ rozhodla.
Pak už jsme se rozloučily a já pokračovala svou cestu.

Maki vlastně nebyla jen mou spolužačkou ze střední. Byla zároveň v jisté době i mou příležitostnou milenkou. Náš vztah nevztah trval asi dva roky, ale nikdy pro nás nic hlubšího neznamenal. Možná by se dal označit jako přátelství s výhodami. Prostě jsme si žily svoje paralelní životy a občas se spolu vyspaly. Nic jsme si neslíbily a zároveň jedna od druhé nic neočekávaly. Proto bylo opravdu snadné se vším ze dne na den skoncovat. Tehdy jsem potkala Nikolu a zamilovala se do ní. Život ve dvou změnil dřívější zvyky a nastavil zcela jiný žebříček hodnot. Čas plynul dál a Maki se stala kamarádkou bez výhod. Ani nevím, kdy jsme na sebe poté ztratily kontakt úplně. Evidentně to ale ani jedné nevadilo. Dál jsme si žily své životy a pranic nezáleželo na tom, zda-li spolu či bez sebe.

* * *

Andrea Skřivánková se tedy stala další součástí mých dní. Po každé návštěvě v léčebně dlouhodobě nemocných jsem odcházela k budově onkologie, kde na mě již čekávala na lavičce nachystaná k našemu pravidelnému kouřovému dýchánku. Již z dálky mě vítala vstřícným úsměvem. Vedle ní se kouřilo ze dvou kelímků černé kávy z nemocničního automatu. Za těch pár dní jsem Andreu více poznala a oblíbila si ji. Byla jen o pár let starší než já a možná i z toho důvodu jsme si rozuměly. Troufám si říci, že i ona to cítila stejně. Věděla jsem o ní mnohé, ale přesto ne všechno. Byla čerstvě rozvedená, ale svá životní příkoří nesla lehce, stejně jako účinky chemoterapie, kterou v té době podstupovala. Díky ní jsem docela snadno zapomněla na tu prázdnotu, jež mne obklopovala a stejně tak na Maki, které jsem přislíbila návštěvu. Připomněla se mi zrovna ve chvíli, kdy jsem si vychutnávala cigaretu a kávu na lavičce před onkologií.
„Tak co, kdy mě přijdeš navštívit?“ dožadovala se odpovědi.
„Nevím, musím to ještě promyslet,“ řekla jsem rozpačitě.
„Já můžu klidně hned zejtra,“ navrhla.
„Já ještě nevím… Ale dám ti vědět…“ polkla jsem.
Chtěla jsem mít rozhovor za sebou. Možná to vycítila a proto jej nikterak zbytečně neprodlužovala.
„Kdo to byl?“ zeptala se Andrea, když jsem schovala mobilní telefon zpátky do kapsy.
„Jedna stará známá,“ odpověděla jsem.
„Možná byste se s ní měla sejít,“ řekla svůj názor.
„Já nevím, moc se mi nechce.“
„Nic tím neztratíte. Co vám to udělá? V nejhorším budete vědět, že už se nemusíte přemáhat.“
„Dobře,“ skočila jsem jí do řeči, „máte pravdu.“
Bez dalšího váhání jsem namačkala na klávesnici svého mobilu krátký text s příslibem brzkého setkání.
„Tak tedy zítra,“ odeslala jsem na její číslo a dál jsem vychutnávala cigaretu.

*   *   *

   Když jsem vstoupila do bytu, kde bydlela Maki, připadala jsem si jako v obydlí starého mládence, který zapomněl uklízet, případně v bytě rockové hvězdy. Ale překvapena jsem nebyla. Prostě to byla stejná Maki, jako kdysi dávno za starých dobrých časů.
„Něco jsem ukuchtila, tak snad ti to přijde k chuti,“ vytrhla mě ze vzpomínek na minulost a na tác přede mě vyskládala několik obložených krajíců chleba. Pak přisedla ke mně na pohovku.
„Mrzí mě to s Nikčou,“ chytla mě chápavě za ruku.
„Připadá mi, že čím dýl to trvá, tím je to horší. Nemůžu se prostě smířit s tím, že to skončilo,“ řekla jsem sklesle a jen stěží jsem zadržovala slzy.
„Nesmíš to tak brát. Prostě se s tím musíš naučit žít,“ odpověděla s účastí.
„Jenže vážně nevím jak. Zaměstnávám samu sebe, jak jen můžu, abych se od toho odpoutala. Nic nepomáhá,“ popotáhla jsem.
„Práce, povinnosti… To není všechno. Řekni, kdy ses naposledy pořádně odreagovala?“
„Před sto lety?“ odhadla jsem a musela jsem se sama době ironicky smát.
„Pamatuješ, co se stalo tenkrát po maturiťáku?“ vrátila mě v čase.
Ano, noc plná vášně, dotyků a polibků. Milostný akt, který nastartoval zcela jiný druh přátelství. Jenže strach před blížící se maturitou a sexuální nevybouřenost nelze spojovat s tím, co jsem prožívala v dané době.
„To přece nejde,“ nesouhlasila jsem, „Nemůžeme se vracet pořád někam do minulosti. Zase by to byl jenom další krok vzad,“ nesouhlasila jsem s jejím návrhem.
Ačkoliv mi vzájemné dotyky a sex samo sebou dlouhodobě chyběly.
„Nemůžeš si odpírat potěšení. Myslíš, že jsi jediná, s kým se rozešla ženská?
„Jenže my jsme se nerozešly,“ řekla jsem příkře, než jsem se pustila do vysvětlujícího vyprávění.

 

Přečtěte si také 2., 3. a 4. díl!