V okovech ledového ticha

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1. díl!

Vždycky, když se na mě Nikola zlobila, měla svůj neodmyslitelný výraz. Hluboká vráska nad kořenem nosu a černé obočí protažené do podkovy. Sotva viditelné koutky pevně semknutých úst. Od té osudné chvíle mě provází každým dnem a já se obávám, že mě nepřestane strašit až do konce mého života. A to i přesto, že se stále domnívám, že jsem byla tehdy svým způsobem v právu. Jenže na tom už skutečně nezáleží. Jediné, co mi po těch posledních okamžicích zbylo, byl pocit provinění, že za to všechno mohu já. A kdo jiný vlastně? To já jsem přece začala s tématem: „Kdy už jí o nás konečně řekneš?“
Na větu: „Přijede moje matka, musíme to tu dát do pořádku,“ jsem byla skutečně alergická.
Už proto, že jsem věděla, jaké peripetie se pod jejím povrchem skrývají. Celá záležitost obnášela rozdělení naší společné ložnice na heterosexuální pokojíčky a dále probíhalo důkladné zamaskování všech stop, které by jakkoliv naznačovaly úroveň našeho vztahu. Znovu a znovu a pořád dokola. Není divu, že jsem po těch letech z toho byla rozmrzelá a unavená. A její matka jezdila k mé hrůze čím dál častěji. Přitom by stačilo jediné. Kdyby mě z pozice spolubydlící pasovala na svou přítelkyni. Jenže to ona rozhodně nehodlala podstoupit. Zatímco sama byla kdysi u mých nebohých zesnulých rodičů vždy vítanou, považovali ji za součást mě samé.
„Nezačínej zase,“ snažila se mě krotit, přičemž nepřestávala překotně schovávat společné obrázky, na kterých se objímáme víc, než by bylo zvykem u dvou kamarádek.
Trpěla jsem jí to opravdu dlouho. Jenže tehdy to na mě už bylo opravdu moc. Ani vteřinu jsem již nechtěla setrvávat v této nepříjemné pozici. Proto jsem s náznakem rozhodnosti ve svém hlase řekla: „Ty věci zůstanou tak, jak jsou!“
„O tomhle nebudeš rozhodovat. Mám právo na svý soukromí!“ rozohnila se.
„A ty o tom mým rozhodovat můžeš? Uvědomuješ si vůbec, jak ničíš moje soukromí, jak bortíš náš domov?!“
„Ty to nechápeš! Nemůžu jí o nás říct. Teď ještě ne,“ zakroutila hlavou a vypadala ztrápeně.
Jenže já tuto bitvu ani za nic nehodlala vzdát: „A kdy bude podle tebe ta vhodná chvíle? Jak dlouho budem ještě hrát tohle příšerný divadlo?“
„Do doby, dokud sama neuznám, že ta chvíle nastala,“ řekla neoblomně.
Jak rozhovor postupoval, hlasitost našeho projevu nabírala na intenzitě. Znaje pořekadla: „Jak se do lesa volá…“ jsem rozhodně nehodlala zůstat pozadu.
„V tom případě nechci, aby sem tvoje matka chodila!“ křikla jsem.
„Prosím?“ zamračila se a vypadala, že ji má věta opravdu zaskočila.
„Slyšelas dobře. Tři roky tady hraju komedii a nechám tě rozhodovat o našem domově. Buď jí to řekneš, nebo k nám už nevkročí. Tady se ale už nic měnit nebude.“
Ano, možná jsem přestřelila. Což jsem si uvědomila již ve chvíli, kdy jsem tuto větu vyřkla.
„Dáváš mi ultimátum?“ pohlédla na mě tím svým naštvaným výrazem.
Třeba jsem od ní chtěla jen ubezpečit, že jsem důležitou součástí jejího života. Že mě opravdu miluje, ale stále není připravena o nás své matce povědět. V takovém případě bych na tu její hru opět přistoupila a doufala bych, že se to třeba jednou změní… Nic takového však neřekla. Tvrdě si stála za svým, aniž by mi jakkoliv dala najevo, že jí na mně záleží. A proto jsem ani já nemohla slevit ze svých požadavků.
„Slyšelas dobře,“ přikývla jsem s kamennou tváří.
Možná jsem mohla být moudřejší a jako už mnohokrát předtím ustoupit. Vše by třeba dopadlo jinak. Jinak, než prásknutím dveří. Jinak, než dva roky trvajícím pocitem viny…

Maki mě poslouchala doslova se zatajeným dechem. Po celou dobu, kdy jsem vedla monolog o utrpení mého dosavadního života, do něj nikterak nevstupovala. Jediným rušivým elementem napjaté atmosféry byl vyžilý chraplavý hlas jakéhosi zpěváka, který nám svým unylým vystoupením tvořil kulisu, čímž o to víc připomínal, že život stojí skutečně za prd. Vždycky mě fascinovalo, jaké tvorbě Maki holdovala, ale to byla prostě ona.
„Jak ses to dozvěděla?“ zeptala se, když jsem se odmlčela.
Prázdný prostor vzniklý pauzou v mém strhujícím vyprávění vyplnila dolitím dvou sklenic na víno.
„Kupodivu od její matky,“ odpověděla jsem.

*   *   *

     Nikola se neozvala. Myslela jsem, že až vychladne, vrátí se domů a pak si o všem buď promluvíme, nebo to zkrátka necháme plavat. Vzhledem k tomu, že jsem předpokládala, že ve chvílích vzájemné nevraživosti pobývá u své matky, jsem se nijak nezneklidňovala, když se ani do následujícího večera nevrátila domů. Když naše odmlčení trvalo již třetí den, rozhodla jsem se, že přiložím ruku ke smíru. Stýskalo se mi po ní a nechtěla jsem toto napětí dále protahovat. Po vytočení jejího telefonního čísla jsem se dozvěděla, že volaný účastník není dostupný.
„Ta má ale výdrž,“ pomyslela jsem si a rozhodla jsem se, že jí dám ještě čas.
Namísto vzteku či pocitů rozmrzelosti jsem se začala obávat o náš vztah, jehož konci jsem chtěla samo sebou zabránit. Pohlížela jsem na ni jako na ženu svého života. Tím, že jsem s ní začala budovat naše společné, byť jen pronajaté hnízdečko lásky, jsem v sobě získala pocit vážnosti našeho vztahu. Už to nebylo jenom o vodění se za ručičku a stydlivých polibcích v odlehlých venkovních zákoutích. Už jsme to byly my, naše doma, naše budoucnost. A teď to mělo najednou skončit kvůli tomu, že se nedokážeme na něčem dohodnout? Nesmysl. Musela jsem ji vidět, promluvit si s ní a vše si vyjasnit. Jenže telefon nadále zůstával vypnutý a navštívit ji u jejích rodičů jsem nepovažovala za příliš vhodné. Nakonec mě navštívili sami… Na první pohled byla její matka velice rozčilená.
„Nikola tady není,“ řekla jsem překvapeně, když se její matka hrnula do dveří.
„Jistěže ne,“ osopila se na mě má skoro tchyně rázně, „přišli jsme zabalit její věci.“
„To si pro ně nemohla přijet sama?“ odvětila jsem zklamaně a měla jsem jasno.
Byl to konec, konec našeho my. Jenže jsem věděla kulové, když jsem právě probíhající situaci vyhodnotila jako neschopnost mé milé mi do očí říci, jak se věci mají. Matka Nikoly na mou otázku nereagovala a spěšně balila vše, co považovala za inventář své dcery. Otec byl jiný, byl jemnější povahy, starší rozvážný pán.
„Nikolka je v nemocnici. Už skoro týden,“ řekl tiše.
„Cože? Co se jí stalo?“ vyhrkla jsem a málem jsem ztratila pevnou půdu pod nohama.
„Srazil ji motorkář, akorát byla na cestě k nám. Není to dobré,“ odvětil s roztřeseným hlasem.
„Proboha,“ vykřikla jsem a z očí mi vytryskly slzy.
„Co jí to povídáš? Mlč a koukej balit, ať nedělám všechno sama!“ okřikla ho a ještě cosi drmolila pod vousy.
Já už nic nevnímala. Jako by do mě uhodil blesk. Nechala jsem rodiče rodiči a bylo mi jedno, že takřka cizí lidi nechávám v bytě. Vystřelila jsem směrem k nemocnici. Běžela jsem po celou dobu, ale co chvíli jsem musela zastavit. Srdce se mi v hrudi svíralo, jako by se každou chvíli mělo roztříštit na tisíce malých kousků a dech mi sotva stačil. Kdybych byla běžela ještě chvíli, snad bych se udusila. Byla to ta nejdelší půlhodina mého života. Uřícená, bez dechu a ubrečená jsem dorazila na nemocniční vrátnici.
„Prosím vás, slečna Fišerová, prosím vás, kde leží,“ mlela jsem páté přes deváté, sotva mi bylo přes lapavé dechy rozumět.
„Uklidněte se, dýchejte a ještě jednou mi v klidu povězte to jméno,“ těšila mě paní na vrátnici.
„Nikola Fišerová,“ řekla jsem znovu.

Než jsem prošla tou dlouhou chodbou, srdce jsem měla až v krku. Chůze byla vratká, občas jsem se musela zachytit vybledlých nemocničních zdí. Nevěděla jsem, co mě čeká a mohu bezpečně říci, že ani jedna představa z těch, které mne tou dlouhou cestou provázely, nebyla natolik děsivá, jako ten konečný výjev, který zůstával až do posledního okamžiku skrytý. A pak to přišlo. Spatřila jsem svou Nikolu přesně tak, jak ji jsem popisovala během svých návštěv na LDN. Ten prvotní dojem se mi vryl do paměti na celý život, byť trval jen několik sekund, než jsem vlivem fyzického i psychického vyčerpání omdlela.

*   *   *

„Muselas být vážně statečná,“ řekla tiše Maki a soucitně mě chytla za ruku.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „Někdy si říkám, že naopak nejsem vůbec statečná. Spíš si připadám jak srab!“
„Ale nejsi,“ oponovala mi.
„Vždyť se podívej na můj život,“ namítla jsem rozrušeně a začala se opět třást, „Jen se podívej, jak strašně jsem statečná. Poslední dva roky ani nežiju, jen přežívám. Skoro jako Nikola, jen s tím rozdílem, že u ní se nedá posoudit, jak moc jí to vadí!“
„Pst, uklidni se,“ zašeptala Maki a sevřela mě v náručí.
Kdyby mě nedržela pevně, snad bych se z projevů vlastní hysterie začala dusit.
„Neboj, jsi u mě,“ ještě více mě stiskla, čímž mě přiměla znovu pravidelně dýchat.
„Spolu to zvládnem. Hezky se uvolni,“ šeptala mi do ucha a nepřestávala mě mačkat.
Když se zdálo, že už je lépe, opatrně mě políbila na rty. Na malý okamžik jsem celá zcepeněla a chtěla jsem couvnout. Ale netrvalo dlouho a její polibky jsem začala opětovat. Možná z toho důvodu, že podobným vlivům nebylo mé tělo vystavováno velice dlouho. Po dva roky mě nikdo nepohladil, nepolíbil… A snad i proto, že v minulosti k podobným zážitkům mezi mnou a Maki došlo už tolikrát, mi nečinilo větší obtíže se nechat svést. Vlivem nashromážděných emocí, vlivem dávno zapomenuté minulosti i sdílení přítomného okamžiku a v důsledku Makiiných neutichajících polibků jsem jí opět otevřela své srdce. Ani to moc dlouho netrvalo. Byla jsem natolik vyprahlá, že stačilo velmi málo a já dosáhla vyvrcholení. Co se týče tělesných potřeb, splnilo to své. Vše ostatní nestálo za nic.
„Je ti líp?“ políbila mě na tvář, když jsme spočinuly vedle sebe na jejím hadrovém gauči, kam jsme se spolu sotva vešly.
„Jo,“ přikývla jsem, „díky.“
„Za tohle se přece neděkuje,“ pousmála se.
„Nemyslím za tohle… Za to, žes byla se mnou. Potřebovala jsem to dostat ven.“
„To je přece jasný, od čeho jsou přátelé?“ podotkla.
„Vážím si toho, fakt… Ale už je pozdě, měla bych jít,“ vstala jsem z pohovky, narovnala jsem si spadlá ramínka od podprsenky a upravila vykasané tričko.
„Jestli chceš, můžeš tady přespat,“ nabídla mi.
„Jsi hodná, děkuju… ale potřebuju na vzduch a nevadí, když se trochu projdu,“ odmítla jsem.
„Dobrá,“ přikývla chápavě a doprovodila mě alespoň k venkovním dveřím.
Políbila mě na rozloučenou a já vyšla ven do chladné noci. Nasála jsem nosem. Vzduch byl přesycený vůní padajícího sněhu a já jej poprvé po letech dokázala vnímat pozitivně. Tolik se mi stýskalo po vůni dřevěných pražců, že jsem nedokázala vnímat jiné věci, které mě daleko předtím naplňovaly příjemnými pocity. Náhle jsem opět stála před neuchopitelným okamžikem a dokázala vnímat jedinečnost a krásu přítomnosti. A právě tato chvíle odstartovala novou etapu mého života a navrátila intimitu do přátelství mezi mnou a Maki.

 

Přečtěte si také 3. a 4. díl!