V okovech ledového ticha

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1. a 2. díl!

„Slečna Fišerová má u sebe rodiče,“ upozornila mě sestřička Táňa, když jsem se jako obvykle ocitla před kukaní na LDN. Každý den jsem za ní chodila po celé ty dva roky. Z lásky, ze starosti, z pocitu viny. Snažila jsem se starostlivou péčí o ni odčinit tu velkou chybu, kterou jsem učinila. Denně jsem pročesávala její dlouhé vlasy, omývala žínkou její opocené tělo a vylévala moč ze sběrného vaku. Když bylo potřeba vyměnit potřísněnou plenu, udělala jsem to. Denně jsem jí četla, držela za ruku a hladila. Jenom když u sebe měla své rodiče, jsem se vzdálila a o to delší čas jsem poté strávila na onkologii. Rodiče mě v lásce příliš neměli už předtím a od toho osudného dne se naše vzájemné vztahy ještě pohoršily. Ti mi pro změnu kladli za vinu, že jsem trávila do posledního dne chvíle s jejich milovanou dcerou, že jsem je okradla o čas, který by bývali byli mohli strávit oni s ní. Jejímu otci by mé návštěvy možná ani tolik nevadily, ale matce jsem byla trnem v oku. Dávno jsem musela dát Nikole za pravdu a chápala jsem, proč jí o nás nechtěla říct. Kdykoliv jsem pohlédla do tváře této odulé a nesympatické ženy, vždycky něco uvnitř mě křičelo, že ona za to všechno může. Kdybychom se kvůli ní nehádaly, zůstala by toho večera doma a nic by se nestalo. Jenže na to už bylo pozdě, karty osudu byly dávno rozdány a nezbývalo, než z pocitu setrvačnosti stále vinit ji nebo sebe. A opět nastal den, kdy mi byla návštěva u mé milé upřena. Otočila jsem se na podpatku a chystala se k odchodu.
„Nechcete tu počkat, než odejdou?“ zastavila mě Táňa.
Překvapeně jsem na ni pohlédla.
„Můžu vám uvařit čaj, vždyť jste úplně promrzlá,“ usmála se na mě vlídně.
Na mou odpověď nečekala a dala vařit vodu. Nesměle jsem tedy vstoupila do malé místnůstky, kterou od nemocniční chodby oddělovalo jen malé okénko a prosklená dvířka.
„Posaďte se,“ pobídla mě a ukázala na židličku u svého pracovního stolu.
„Kde budete sedět vy?“ dělala jsem si starosti.
Rozhlédla jsem se po malé místnůstce a teprve poté jsem objevila schovanou židli, která sloužila zřejmě pro chodící pacienty, kteří se dostavili k příjmu či pro jejich rodinné příslušníky. Táňa přisunula židličku blíže ke mně. To už voda v konvici dovařila.
„Jaký čaj vám mohu nabídnout? Černý nebo ovocný?“ ukázala na dvě dózičky umístěné ve dřevěné poličce ve stěně.
„Mám radši černý, děkuji,“ odvětila jsem.
Táňa oba hrnečky po okraj zalila vroucí vodou a ten, který byl určen pro mě, položila přede mne na svůj pracovní stůl. Pro sebe měla silnou černou kávu, zřejmě aby do konce služby vydržela. Bylo teprve půl šesté a ji čekala celá dlouhá noc.
„Musím říct, že vás obdivuju, jak se hezky staráte o slečnu Fišerovou,“ řekla, když si přisedla blíže ke mně.
„Stejně mám pocit, že nedělám dost. A ti dva,“ ukázala jsem do prostoru, kde jsem tušila Nikoliny rodiče, „ti to nikdy neocení.“
„Tak to nemůžete brát. Berte to tak, že mnozí jiní by se na to dávno vykašlali,“ řekla jemně s jistou opatrností, aby se mě snad nějak nedotkla.
Já to tak nebrala, měla svým způsobem pravdu. Ale nedokázala jsem za ní přestat chodit. Byla přece svého času můj život.
„Víte, uvnitř sebe mám pořád něco, co doufá, že se probere a všechno bude jako dřív,“ svěřila jsem se jí.
„Je mi to líto,“ polkla, „ale sama už dávno víte, jak to je. Čím déle tento stav trvá, tím je menší pravděpodobnost, že se z něj probere. A kdyby k tomu náhodou došlo? Nemůžeme bohužel předvídat, jak na tom bude její mentální stav.“
„Já vím,“ přikývla jsem, „ale chápejte. Vždycky je něco, co vás nutí říkat si to ‚co když‘. Když si žena nechá vzít dítě, u kterého je vysoké riziko genetických vad, nepřemýšlí potom nad tím, jestli její rozhodnutí bylo správné? Co když by to dítě bylo zdravé? Anebo co když taky ne, že? Každopádně, pokud je nějaká reálná šance, že by se Nikola mohla probrat, chtěla bych být u toho.“
„Já vás chápu,“ přikývla.
Nastala chvíle mlčení.
„Nedáte si kousek štrúdlu? Dneska jsem ho pekla, je čerstvý,“ prolomila to ticho.
„Moc ráda, děkuji,“ přikývla jsem s úsměvem.
Byla tak přívětivá, tak jemná… Láskyplně mě obsluhovala a já si díky její péči připadala v bezpečí. Dávno jsem věděla, že pokud je v práci ona, o Nikolu je skutečně výborně postaráno. Nyní jsem o tom mohla sama přesvědčit. I ten jablečný závin byl jako sestřička Táňa – něžný. Zřejmě do něj zapekla veškerou svou lásku, která z jejího srdce vyzařovala.
„To je dobrota,“ uznala jsem s plnou pusou, „co jste s ním provedla, že je tak dobrý?“
„Na tom přece nic není,“ bránila se mým pochvalám, ale poznala jsem, že ji má reakce potěšila.
„Nevěřila byste, jak dlouho jsem nejedla něco vařeného nebo pečeného doma. Musím se přiznat, že se odbývám polotovary a bufetovou stravou.“
„Tak s tím musíme něco udělat. Až přijdete příště, zase vám něco upeču,“ slíbila.

Naše společné posezení se chýlilo ke konci. Buldozer v tygrovaném vytahaném triku s vlnitou ohnivou září na hlavě si to ráznými kroky štrádoval směrem k východu a pohublý stařec se marně snažil chytit tempo. Rodiče Nikoly byli na odchodu. Matka halasně „zatroubila“ na pozdrav, přičemž ani na chvíli nezavřela pusu, jak se snažila nebohému otci za bůhvíco vyčinit. Mě si naštěstí nevšimli.
„Tak běžte,“ mrkla na mě Táňa a znovu se pustila do práce, kterou kvůli mě přerušila.
Vstoupila jsem na pokoj 208. Nikola byla čerstvě umytá, nakrémovaná a i veškeré povlečení jevilo známky čistoty. Z tohoto hlediska tedy nebylo nic, co by vyžadovalo mou péči. Přisedla jsem si tedy k ní a chytla jsem ji za ruku.
„Pamatuješ si na naše třetí rande?“ oslovila jsem ji, „ty koleje tak hezky voněly… A ta mince, vzpomínáš? Pořád ji nosím u sebe.“
Z peněženky jsem vyndala placatou minci a opatrně ji vložila do její dlaně. Svými prsty jsem pomohla těm jejím, aby minci sevřely v nepohyblivé dlani. Kdysi to byla úplně obyčejná koruna. Ta se však stala neobyčejnou poté, co ji svými koly poznamenal projíždějící vlak. Byl to dárek pro štěstí. Na jedné z našich romantických procházek Nikola korunu položila na kolej a pak jen čekala, až bude po trati, kterou lemovaly naše kroky, projíždět vlak. Od té doby jsem placatý peníz uchovávala v peněžence. Na památku všeho krásného a také pro štěstí. Zatímco pro mě nadále znamenal připomenutí kouzelných chvil, Nikola jej neviděla. Kladla jsem si tisíce otázek o tom, zda alespoň něco málo v její mysli zůstalo… Ať už odpověď byla jakákoliv, jediným, byť sebemenším náznakem, mi nedala najevo, co pro ni tato mince znamená. Nezpůsobila žádnou reakci – pohnutí koutku, mrknutí, jakýkoliv pohyb… nic. A tak jsem jako vždy ještě chvíli seděla, vzpomínala, přemítala… načež jsem zase odešla.

„Mějte se hezky,“ loučila se se mnou Táňa, když mne potkala cestou ke zlověstnému výtahu.
„Vy taky… A ještě jednou děkuju,“ usmála jsem se.
„Za málo,“ mrkla na mě, načež zaplula na pokoj u výtahu, jelikož světlo umístěné nad dveřmi signalizovalo přerušovaným blikáním, že někdo z tamějších pacientů potřebuje pomoc.
Venku padal sníh. Jediné, na co jsem v danou chvíli měla chuť, byla cigareta. A ta poslední dobou nejlépe chutnala po boku paní Andrey.

* * *

     Před kulturákem bylo pěkně narváno. Skupiny mužů v naškrobených oblecích a ženy, které se zřejmě předháněly v tom, která bude mít na sobě větší bombu. Navzdory tomu, že měly k dispozici větší množství obchodů a tudíž nebyly závislé pouze na starém známém „Tuzexu“, některé se svou volbou příliš netrefily. Změť různých parfémů, jejichž odér se spojil dohromady a vytvořil sloučeninu neznámého původu, jež ve své finální podobě byla tisíckrát horší, než staletý univerzální parfém, kterým svůj pot zakrývaly ženy v dobách minulého režimu.
Uvnitř bylo ještě více lidu. Tam se však všechny prazvláštní vůně rozptýlily a sálem se nesl už jen dým z cigaret či doutníků a nakyslý pach vína. Kapela se teprve rozehrávala a na scénu přicházel párek tanečníků, aby nám zdlouhavé čekání na bujné předmaturitní veselí ukrátil nějakým pěkným latinskoamerickým tancem.
„Zvláštní, že se potkáváme zase tady,“ musela jsem se pousmát.
„To jo,“ přikývla Maki, „jen jsme krapítek starší.“
„Máš pravdu, tenkrát byla matička země na kost promrzlá a postupně se vzpamatovávala z doby ledové,“ podotkla jsem.
„Ale tady to vypadá furt stejně,“ odvětila Maki.
„Sakra, ty máš ale pamatováka,“ vyprskla jsem smíchy.
Chvilku jsme ještě pokračovaly v rozpustilém špičkování, když nás vyrušila Makiina matka: „Davide! Nevíte, holky, kde ten kluk zase lítá? Vždyť prošvihne začátek!“
„Ten se taky vůbec nezměnil,“ zakroutila jsem hlavou a přiložila si k ústům cigaretu.
Maki mi galantně připálila, jako to měla ve zvyku.
Nijak zvlášť jsme se Davidovou nepřítomností nevzrušovaly. Ačkoliv to byl jeho maturitní ples, my s Maki jsme v tu chvíli vzpomínaly na ten náš vlastní. Jejího bratra si pamatuji jako pěkné číslo, jímž očividně zůstal. V době, kdy bylo na vrcholu naše dávné přátelství, byl ještě malý. S Maki jsme se před ním schovávaly, aby nás neprásknul rodičům. Také jsme nebyly nevinné. Obvykle jsme totiž tajně někde za bukem pokuřovaly, nebo jsme se jednoduše líbaly. Obě činnosti musely být samo sebou před očima jiných zcela utajeny. U páchání té první jsme byly několikrát přistiženy, u té druhé naštěstí ne. Dnes by tato skutečnost zřejmě nikomu z nich už nevadila, ale tenkrát by to byla pěkná katastrofa.

Sálem se rozezněla hudba, jež předznamenávala blížící se stužkování maturantů. David byl zaplaťpánbůh nalezen včas a připraven k této významné životní události. Z třídní učitelky, která při svém proslovu dojatě poplakávala, si nic nedělal a bavil své spolužáky lehkými posměšky, které vysílal zpoza závěsu za jevištěm. Davidova matka na něj se vztyčeným prstem hrozila rozhlížejíc se, zda tu ostudu nikdo nevidí, ale pak se silou projevu nechala unést a po vzoru třídní učitelky se rozplakala. A tak dál v ruce potřímávala papírový kapesníček, kterým si tu a tam otřela oči a počínání svého syna si raději více nevšímala.

V průběhu slavnostního předávání šerp mě kdosi jemně uchopil za loket. Pohlédla jsem vedle sebe a spatřila sestřičku Táňu. Ve velice slušivé večerní róbě bych ji byla vůbec nepoznala.
„Dobrý večer!“ usmála se na mě.
„Dobrý večer, co vy tady?“ podivila jsem se.
„Moje sestřenice poprvé vystupovala při nějaké významnější události, tak jsem ji za naši rodinu přišla podpořit,“ vysvětlila.
„Ta latinskoamerická tanečnice byla vaše sestřenice? Tančí moc krásně, to se musí nechat… Já tu zas podporuji bratra kamarádky, znám ho od dětství.“
„To je milé, který z nich to je?“ pohlédla směrem k jevišti.
„Tamhleten opičák, toho nemůžete přehlédnout,“ kývla jsem na něj.
Než jsem stačila cokoliv dalšího říci, všimla jsem si Maki. Postavila se do těsné blízkosti ke mně, aby bylo zřejmé, že jsme na plese spolu a při té příležitosti se do mě zavěsila.
„Promiňte… Maki, to je sestřička Táňa z LDNky. Táňo, moje kamarádka Maki,“ vysvětlila jsem zvědavé kamarádce.
„Těší mě,“ podala Táňa Maki ruku a prohlédla si nás obě jako celek.
„Takže vy jste…?“
„Ale ne,“ rozesmála jsem se křečovitě, když mi došlo, na co naráží, „jsme dlouholeté kamarádky.“
Přišla další chvíle rozpačitého mlčení, kterou jsem se však sama snažila rychle utnout: „Maki, omluvíš nás na chvilku? Ráda bych slečnu Táňu pozvala na skleničku za ten čaj.“
„To přece nemusíte,“ snažila se protestovat, ale na jejích očích šlo poznat, že jsem jí svým gestem udělala radost.
„Ale kdepak, udělám to ráda. Minule jste mě zachránila. A taky si to zasloužíte za ten super štrúdl,“ nenechala jsem se odmítnout.
„To nestálo za řeč,“ začervenala se, ale už se nezdráhala.
Poprosila barmana o dvě deci bílého vína a já ji následovala. Nechtěla jsem s ní sedět u baru na vysokých stoličkách, tak jsem vzala obě sklenky a odvedla ji do menšího ústraní k malému prosklenému stolku. Když jsme se na novém místečku náležitě usadily, vyslovila jsem prosbu: „Myslíte, že bychom mohly být méně formální a potykat si?“
„No, proč ne,“ usmála se a podala mi ruku.
„Tvoje sestřenice fakt válí. A má hezkého přítele,“ všimla jsem si mladíka, který ji doprovázel z jeviště.
„To není přítel, ale bratranec z druhého kolena,“ vysvětlila.
„Z druhého kolena?“ zatvářila jsem se poněkud nechápavě.
„Syn bratrance mého táty a jeho bráchy,“ vysvětlila, ale její slova patřičný efekt bohužel pozbyla.
„Prosím?“ zatvářila jsem se ještě nechápavěji.
„To nic,“ mávla nad tím rukou, „prostě máme stejného pradědu a prabábi. Asi ty příbuzenské vztahy u nás moc řešíme.“
„Kde u vás?“ zajímalo mě.
„Na vesnici,“ řekla, jako by se za místo, odkud pochází, zastyděla, „ale máme koně.“
Nevím, jestli ti koně měli být vylepšující okolností, nicméně na mě dojem skutečně udělali.
„Vážně? Odjakživa jsem si přála se na nějakém projet, ale neměla jsem příležitost,“ svěřila jsem se jí.
„Skvělé… Tak až bude lepší počasí a nebudeš mít nic proti, můžeš k nám přijet. Rádi ti tvoje přání splníme,“ slíbila mi.
„Vážně? Tak to budu moc ráda,“ zaradovala jsem se.
„Nebude to tvému příteli vadit?“ zeptala jsem se.
„Nemám přítele,“ odvětila.
„Přítelkyni?“ zkusila jsem přihrát na téma, které mě zajímalo.
Chápavě se pousmála a neurčitě odpověděla: „Teď v mém životě prostě nikdo není.“
Ale já svou odpověď dostala a opět jsem pozvedla svou sklenku, abych si s ní mohla připít.

Po jejím boku by člověk zapomněl na čas. Bavila bych se s ní celé hodiny, kdyby to bylo jen trochu možné. Ale vůči Maki mé jednání nebylo příliš slušné. Proto jsem se s Táňou rozloučila a vrátila se zpátky k Maki a její rodině. I tak se na mě kamarádka zlobila, necelé dvě hodiny mé nepřítomnosti se jí bůhví proč zdály příliš dlouhé.
„Myslela jsem, že jsme na ples přišly spolu!“ vyštěkla na mě, když jsme došly do jejího bytu.
Původně jsem, plná libých dojmů z průběhu večera, ani nechtěla k Maki chodit. Dalo se očekávat, co bude následovat. Ostatně jako vždy. Po pár skleničkách bychom se spolu vyspaly a ráno se tvářily, že jsme jenom kamarádky. Stejně, jako mě to přestalo bavit, když jsem poznala Nikolu, mě to přestalo bavit i nyní. Pořád jsem měla na paměti, že pokud se do vztahu s Maki vrátí intimita a důvěrnost, bude to zase jen další krok zpátky. Jenže sex je sex a touha po něm je mnohdy silnější, než všechna předešlá předsevzetí. A tak jsem se přesto všechno nechala odvést do Makiina bytu za účelem společných důvěrných chvil. Ale přepočítala jsem se, dočkala jsem se zcela jiného scénáře…
„Říkala jsi jen na skleničku a pak se s ní bavíš celej večer!“ vyčetla mi.
„To mě mrzí, nezlob se. Úplně jsem ztratila pojem o čase,“ chytla jsem ji smířlivě za ruku, ale ona ucukla.
Netušila jsem, že se vlastně nezlobí proto, že jsem se bavila, ale s kým jsem se bavila.
„Sama jsi přece říkala, že mám začít znovu žít. Konečně mi bylo s někým po dlouhé době dobře,“ připomněla jsem jí její nedávná slova.
„Jenže jsem doufala, že začneš žít díky mně,“ řekla nezvykle vážně.
Přesto mi stále nedocházelo, na co naráží.
„Vždyť to tak přece je! To díky tobě dělám pokroky. A třeba jednou potkám i dívku, kterou bych mohla milovat…“
Skočila mi do řeči: „Já ale nechci, aby sis nějakou hledala…“
A v tu chvíli mi to došlo.
„Cože?“ chtěla jsem se ujistit, zda se přeci jenom nepletu.
„Doufala jsem, že když budeme spolu… prostě, že budeš teď se mnou.“
„Ach bože, Maki, tohle ne,“ objala jsem ji a bylo mi jí nesmírně líto.
„Já tě miluju…“ vzdychla a odtáhla se ode mě.
„To přece ne… Vždyť tohle jsme spolu dělaly pořád a nic hlubšího mezi námi nebylo. Proč tak najednou?“ pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
„Proč myslíš, že jsem se tenkrát odmlčela?“ dala mi najevo, jak daleko její city sahají.
„Proč jsi mi to neřekla? Nikdy bych nedopustila, aby to mezi námi začalo nanovo!“
„A co bych tím získala? Takhle jsem tě aspoň zase na chvíli měla,“ šokovala mě svou odpovědí.
Čímž mi došlo, že byla jenom stejným zoufalcem jako já. Člověk, který žije jen ze své minulosti a upíná se k tomu, co už dávno není pravda.
„Nechci ti ubližovat… Já to tak necítím. Nebylo to tak tehdy, nebude to ani teď a ani nikdy jindy,“ řekla jsem upřímně.
Stála tam bez hnutí s očima sklopenýma k zemi. Chtěla jsem ji obejmout, ale odstrčila mě.
„Myslím, že bys měla jít,“ zamumlala.
Jemně jsem ji pohladila po tváři a něco uvnitř mi říkalo, že se s Maki už nikdy neshledám.

 

Přečtěte si také 4. díl!