V okovech ledového ticha

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1., 2. a 3. díl!

Čas poklidně plynul dál a staré jizvy se pomalu hojily. Stejně, jako se Maki náhle zjevila v mém životě, stejným způsobem z něj zase zmizela. Na jednu stranu nic, co by mě mělo mrzet. Andrea Skřivánková z onkologie vyplňovala okamžiky prázdnoty po pravidelných návštěvách u Nikoly. Na tři týdny se mi pokaždé vzdálila, což znamenalo čas pro regeneraci těla po jednotlivých sériích chemoterapie. Té tou dobou podstupovala již další řadu, jelikož první řada jí bohužel nezabrala. Prognóza příliš příznivá nebyla, ale Andrea byla stále silná a plná víry ve své uzdravení. A pak tu byla Táňa, anděl, jehož věty i úsměvy hojily moje rány. Konečně, takřka po čtvrt roce, došlo na naši domluvu o mé návštěvě u nich na vesnici.

Až jsem se musela sama sobě srdečně smát, když jsem nervózně přešlapovala na jednom z nástupních ostrůvků autobusového nádraží. Chvilku trvalo, než jsem se dopracovala ke správnému místu, čemuž bohužel předcházelo i několikaminutové takřka hysterické pobíhání mezi jednotlivými stanovišti. Najít v pro mne cizím městě samotné autobusové nádraží už pro mě představovalo nevídaný problém, natož pak i správné nástupní místo ve změti dalších, shodně vypadajících. A v neposlední řadě na dlouhých seznamech psaných titěrnými písmeny hledat název vesničky s tak divným jménem, že si je ne a ne zapamatovat. Nakonec jsem zdárně stanula na správném nástupišti, nicméně mému organismu se vzhledem k předchozí dávce adrenalinu nějak nechtělo si oddechnout a tak jsem zůstávala napnutá a nervózní. Možná by všemu zabránila předchozí příprava, jistě bych si ušetřila spoustu nervů… Ale snad na mou obranu, úplně jsem zapomněla, jaké to je – něco plánovat, někam jezdit… Přiznám se, že to bylo po dlouhé době moje první dobrodružství. Možná jsem zůstávala nervózní i kvůli tomu, že uvidím Táňu. To děvče ve mně po dlouhé době vzbuzovalo zvláštní pocity, kterými člověk prochází ve chvílích, kdy se ocitá v přítomnosti sympatického člověka. A Táňa, ta byla více než sympatická. Zkrátka a dobře, můj vegetativní nervový systém vesele pracoval na plné obrátky a já z toho byla úplně mimo. Naštěstí už netrvalo dlouho a chátrající zrezlá mašina se dokodrcala k nástupnímu ostrůvku. Trochu mě překvapilo, v jakém stavu autobus byl, ale když jsem pohlédla na názvy obcí, kterými jsme měli projíždět, včetně cílové stanice, už mě stav věcí zas až tak moc neudivoval. Kdo by posílal fungl nový model na konec světa, že? Řidič, až po uši zabalený v péřovém kabátu, s beranicí na hlavě a s otráveným výrazem na tváři, nerudně zavrčel požadovanou částku a mávnutím ruky dal najevo, ať co nejrychleji odklidím pole a postoupím dále do vozu. Stav jeho nálady byl zřejmý. Okénko bylo rozbité a nešlo zavřít. Při pohledu na něj bych se pomalu byla smiřovala se skutečností, že cestou umrzneme. Ovšem kdybych sama nebyla oblečená nalehko, jelikož mrazy skončily, ptáci vesele zpívali a teploměr ukazoval podstatně přívětivější hodnoty, než ty, které byly vepsány v nerudné tváři řidiče. A tak jsem srdečně doufala, že se plete on a ne já, a že cílová stanice naší cesty nebude Rusko. Navzdory tomu všemu však jízda probíhala celkem v klidu. Jeden by neřekl, pár kilometrů od města a jaký to byl jiný svět. Malé útulné domečky, dlouhá jabloňová alej, roztomilý kostelíček na miniaturním náměstíčku, rybníček na pár temp, ale hlavně božský klid. Táňa už na mě čekala, opřena o zábradlí u autobusové zastávky.
„Ahoj!“ vítala mě s úsměvem, jako vždy přívětivě.
„Ahoj,“ podala jsem jí ruku a následovala ji.
„Uvidíš, že se ti u nás bude líbit,“ řekla.
Prošly jsme tou pěknou alejí, která mě upoutala již z autobusu, minuly rybníček, obešly náměstí a vydaly se po pěšince podél pole jakoby pryč z vesnice. Ale netrvalo dlouho a před námi se zjevilo poměrně rozlehlé stavení. To bylo obklopeno loukou, jež se rozprostírala kam až moje oko dohlédlo a byla obehnána dřevěným plůtkem. Opodál se pásli tři koně. Jeden se od svého stáda odpojil a zvědavě se přemístil k nám, do naší těsné blízkosti.
„To je Škubánek,“ seznámila mě Táňa s tmavě hnědým fešákem, „je to ještě mládě. Tamto menší je Princezna, jeho matka. Toho třetího, Felixe, jsme zdědili po tetě. Na tom se potom svezeš. Teď na nás ale čeká máma s obědem.“
„Od tety z kterého kolena?“ zavtipkovala jsem.
Srdečně se zasmála, jelikož poznala, že narážím na náš rozhovor na maturitním plese.
„Prostě od tety,“ usmála se a mimoděk mě chytla okolo ramen.

Táni matka byla sympatickou ženou středního věku. Ač navenek působila rázně, tak dle způsobu, kterým mě přivítala, v sobě skrývala vřelé srdce. Tvrdá práce na statku se na ní podepsala a do její tváře vepsala výrazné vrásky. Ovšem dle svatebních fotek vyvěšených ve světničce byla velice pohlednou ženou. Po kom své rysy zdědila Táňa, jsem mohla jen stěží odhadovat. Její podobu jsem neviděla ani v otci, který toho času pracoval ve stájích.

Táni matka mě pohostila staročeskou bramboračkou s nasušenými hříbky a pečeným králíkem na slanině s kynutým knedlíkem a kysaným zelím. Takto dobře jsem se najedla naposledy, když ještě žila moje babička a to už bylo velice dávno. Po obědě mě Táňa provedla po jejich malém/velkém hospodářství. Cestou jsem napočítala deset králíků, osm slepic, načepýřeného kohouta, dvě krůty a sedm hus. Co obnášelo se o zmiňovanou zvířenu starat, jsem mohla jen stěží odhadovat. Na jednu stranu mi vesnický život připadal romantický, na stranu druhou však drsný. Nesnadno se mi činilo rozhodnutí, zda bych na takovém místě mohla vůbec žít. Z tak krátké chvíle, kterou nabízel jediný víkend, jsem příliš nevykoumala. Ale když jsem viděla to množství práce, nedivila jsem se, že se Táňa přemístila do města a tam i pracovala.

„Jsi připravena na malou projížďku?“ vytrhla mě z úvah má víkendová průvodkyně.
Tou dobou byl už Felix připraven k poskytnutí jezdecké lekce. Pohled z koňského hřbetu jsem si ve svém životě představovala již mnohokrát. Ale dnes mohu směle tvrdit, že pouhé představy se skutečnosti nikdy nemohou vyrovnat. Felix mě nesl, šel poklidně tak, jak jej Táňa vedla a já si připadala jak v historickém filmu. Jen prásknout do opratí a vést závod s větrem. Což myslím samozřejmě obrazně, jelikož kdyby se Felix začal pohybovat rychleji, na sto procent bych z něj spadla jako přezrálá hruška. Nicméně, cítila jsem se tak hezky a připadalo mi, že mohu vše – jen vzlétnout do oblak. A tak jsem se dál nechala unášet svými představami a kochala se kouzlem přítomného okamžiku.

Večer jsme se i s částí Tániny rozvětvené rodiny sešli i velkého stolu. Tánin otec vytáhl z půdy harmoniku, strýc banjo, bratranec z druhého kolena housle a my ostatní zpívali a tančili. Tánina matka nám všem neustále podstrojovala nejrůznější laskominy domácí výroby, včetně naprosto dokonalého šípkového vína, které jim zbylo od podzimu. Bylo tak sladké a dobré, že bych dokázala jen pít a pít, až bych se opila. Ale měla jsem soudnost a krátce po desáté hodině večerní jsem se odebrala do pokojíku, který mi byl pro mou návštěvu poskytnut. Táňa mě šla vyprovodit.
„Moc ti děkuju za úžasný den,“ usmála jsem se vděčně, „opravdu jsem se bavila.“
„To jsem moc ráda. Dobrou noc,“ mrkla a ponechala mě o samotě.
Dlouho jsem nemohla usnout. Dokola jsem si přehrávala detaily z celého dne a čím dál naléhavěji do mých představ se vtírala Tánina tvář. Její kouzelný úsměv, ten mi nedal spát. Něco uvnitř mé hlavy mě přemlouvalo, abych opustila svůj stud, vstala z postele a zaklepala na dveře Tánina pokoje. Spoutána všemožnými zábranami jsem však zůstala ležet, jen jsem tišila své tlukoucí srdce. Nakonec jsem usnula, přestože nešlo o příliš kvalitní spánek.

Následujícího dne jsme ihned po snídani vyrazily na procházku.
„Mamce ses moc líbila,“ přiznala Táňa.
„Je to moc milá paní,“ přiznala jsem, „A jak brala tvou přítelkyni?“
„Neznaly se,“ odpověděla, což mi samo sebou něco připomnělo.
Všimla si mého výrazu a sama se dovtípila, na co asi mohu myslet. Znala mě mnohem více, než já ji.
„Tak to není,“ zakroutila hlavou, „Ví o tom, jen zatím nebyl důvod, abych ji s kýmkoliv seznamovala.“
S Táňou mi bylo fakt pěkně… Ale každá radost má svůj konec a vše musí jednou pominout. Ani se mi po tom víkendu nechtělo domů. Znamenal pro mě jisté procitnutí, něco jako probuzení z dlouhého spánku. Táňa i její matka o mě příjemně pečovaly, připadala jsem si u nich v bezpečí. Měla jsem možnost poznat nový způsob života, nové lidi, nové věci… a přiznám se, že bych zde klidně ještě pár dní zůstala. Táňa mě šla vyprovodit k autobusu. Sama do města nespěchala, práce ji čekala až následujícího dne a začínala noční směnou. Jako první den jsme procházely dlouhou jabloňovou alejí. Jabloně byly obsypány květy a nádherně voněly. V ten okamžik se snesla první dešťová kapka a cvrnkla mě do nosu.
„Musíme si pospíšit, ať nezmokneme,“ řekla Táňa a přidala do kroku.
Než jsme však došly k dalšímu stromu, nebe se roztrhlo a vypustilo ze své náruče tisíce dalších kapek. Slovo liják by pro danou chvíli ani výstižné nebylo. Jako by se Bůh rozhodl, že si z nás vystřelí a držel nad námi sprchu. Táňa mě chytila za ruku a rozeběhla se. Po malé chvilce však běh neměl smysl, déšť nás dokonale promočil. My však běžely dál a smály jsme se.
„Nechceš se jít raději k nám osušit?“ navrhla.
„Ráda bych… ale zítra musím do práce,“ řekla jsem sklesle.
Opět jsem pocítila blížící se „NIC“, které na mě doma čekalo. A po takto vydařeném víkendu jsem jej vnímala tím naléhavěji. Poznala to na mě. Zastavila se a pohlédla něžně do mých očí. V dlani ukryla mou ruku a jemně ji stiskla. Jen tak stála a hleděla na mě. Déšť se dál vytrvale snášel do našich vlasů, máčel svršky, utvářel třpytivé perly v našich řasách, ale ani trochu nestudil. Naopak, srdce sálala a propouštěla skrze nás vlnu nenadálého roztouženého očekávání. Táňa tento pomyslný práh nevědomosti opustila jako první, když se osmělila a jemně přiložila své rty k mým. Na nepatrný okamžik se oddálila, čímž dala prostor mému zdráhání. Já se však zdráhat nechtěla. Omámena náhle vzniklou situací, deštěm zmáčenou Táňou i okolnostmi, jsem využila okamžiku oddálení a naše rty opět spojila. Táňa se přisála k mým rtům a vášnivě mě líbala. Nechala jsem se unášet horkými polibky, vnímala jsem její tlukoucí srdce a pro Tániny bradavky, jež se ke mně vzrušeně dobývaly přes tričko, bych byla zapomněla na čas.
„Za chvíli to jede,“ zašeptala Táňa mezi dešťovými polibky.
„Já vím,“ přisvědčila jsem, ale nedokázala jsem přestat.
„Další už dneska nejede,“ zašeptala znova.
„Já vím,“ vzlykla jsem a nezbývalo jiného, než se k autobusové zastávce skutečně přemístit.
Možná to tak ale bylo lepší. Bůhví, jak by vše dopadlo, kdybych nemusela druhý den do práce a nebyla vázaná na jediném spoji. Nerada bych se v čemkoliv unáhlila, což se ale přesto stalo, jelikož hned v autobusu jsem opět pocítila mou obvyklou náladu. Ta byla umocněna výčitkami svědomí. A jako by toho nebylo málo, řidič poslouchal rádio, z nějž až ke mně přicházela známá píseň.
„Prší krásně, nebe změnilo se v konev plnou vláhy…“ zpíval až po uši zamilovaný Petr Rezek a mně bylo opět do breku.
Ani doma to nebylo lepší. Co se to proboha stalo? Jak jsem to jenom mohla dopustit?! A proč by ne? Vždyť Nikola je v kómatu, ze kterého se zřejmě nikdy neprobere. Jenže, co když ano? Pakliže se probere, bude vše jako dřív? Kdo mi mohl poskytnout odpověď? Nikdo to doposud nedokázal, ani samotní lékaři. A já? Já byla v koncích, protože jsem poznala někoho, koho bych mohla opět milovat, ale netušila jsem, zdali mohu. Co byste udělali vy na mém místě? Čekali byste dál? Nebo byste to zabalili už dávno? Bylo mi hrozně a netušila jsem, jak z toho ven. Celou noc jsem nespala a v práci byla jak mátoha. Mučila jsem samu sebe, když jsem si na počítači pouštěla dokola písničku, kterou hráli v rádiu během mého návratu autobusem.
„Prší krásně,“ znělo mi stále v uších a já se zmítala mezi dvěma protichůdnými pocity.
Chvíli se mi chtělo brečet, chvíli jsem se zasněně ocitala uprostřed jabloňové aleje. A cestou z práce jsem došla přesvědčení, že tohle prostě musí už nějak skončit.

Využila jsem Tániny nepřítomnosti k návštěvě Nikoly. Věděla jsem, že Táňa přijde až na noc a sama jsem ji nepotřebovala potkat. Nikola ležela úplně stejně, jako jsem ji v pátek opustila. Bledá upocená tvář a nepřítomný výraz vdál.
„Někoho jsem poznala,“ řekla jsem jí, když jsem provedla všechny potřebné úkony, které provázely každou mou obvyklou návštěvu.
Ležela nehybně dál, jak jinak.
„Slyšíš? Já ji políbila!“ řekla jsem důrazně.
Ale co jsem vlastně čekala? Že se probere? Že zatne pěst, zamrká očními víčky, že mě udeří? Že se posadí na lůžku a křikne: „Vždyť já jsem přece ještě tady!“ ???
Copak jsem právě tady mohla hledat odpověď? Existoval jediný člověk na světě, který mě v tuto chvíli mohl pochopit…

„Zní to hrozně, ale někdy si říkám, že by bylo fakt lepší, kdyby radši umřela… Dneska bych byla třeba smířená. Takhle jsem pořád na stejným místě,“ řekla jsem sklesle.
Seděla jsem u Andreiny postele a zatímco jsem tu měla být já pro ni, ona tady byla pro mě. Nikoho jiného jsem v danou chvíli neměla. Maki jsem ztratila a Táňa?
„Viginia Wolf měla říct, že smrt je důležitá pro to, aby se některé věci daly do pohybu. Někdo prý musí zemřít pro to, aby ostatní začali žít,“ pohlédla na mě s účastí a pak dodala: „Ale vy byste měla začít žít už teď.“
Její lůžko mi připomínalo polohovací postel, na které ležela Nikola. Ten den jsem v tom pokoji cítila zvláštní pocity, snad to byl závan přicházející smrti. Jako by se Andree samo její ztělesnění zračilo v očích.
„Já na výběr nemám,“ polkla, „ale vy mi slibte, že zbytek svého života nestrávíte pomalým umíráním.“
„Slibuju,“ řekla jsem tiše a chtělo se mi plakat.
Snažila jsem se své emoce krotit i nyní, přestože jsem hranici profesionality opustila již dávno, když jsem se svou klientkou začala hovořit o svých soukromých věcech. Poznala to na mě a s ledovým klidem a s mnou dosud nespatřeným přijetím vlastní smrtelnosti uchopila mou ruku a řekla: „Kvůli mně neplačte. A kvůli Nikole také ne. Musíte tuhle část svého života nechat jednou provždy za sebou.“
„Nevím, jak vám mám za všechno poděkovat,“ řekla jsem rozpačitě.
„Poděkovat mně? Bylo to přece vzájemné. Byla jste se mnou, když nikdo jiný nebyl. A já na svůj život nebyla sama. Za to bych měla naopak poděkovat já vám,“ namítla.

Stiskla jsem její dlaň, jež jsem po celou dobu držela. Do očí se mi opět drala slza, ale já se snažila své emoce udržovat na uzdě a ven ji proto nepustila.
„Chtěla bych si dát ještě cigárko,“ projevila přání.
„Dojdu pro kafe,“ přikývla jsem souhlasně.
„V nočním stolku jsou drobné,“ ukázala daným směrem, ale neměla sílu se pro ně natáhnout.
„Dneska platím já,“ usmála jsem se a pohladila ji po kostnatém rameni.

Zanedlouho jsem byla zpět i se dvěma kelímky vonícího kofeinového nápoje a spřádala ďábelský plán, kterak si spolu zakouříme tajně u otevřeného okna přímo na pokoji. Andrea na mě však nepočkala… Zemřela tiše a odevzdaně během té krátké chvíle, kterou jsem strávila odběhnutím pro kávu. Usedla jsem na její lůžko, uchopila její dlaň a teprve nyní se od srdce rozplakala. Chvilku jsem strávila tímto způsobem, v přítomnosti bezvládného těla a až poté jsem zavolala sestru a nemocniční pokoj opustila.

Když jsem odcházela z budovy onkologie, najednou jsem nevěděla, co si počít. Sedla jsem si na lavičku, kde jsme s Andreou pravidelně kouřívaly, a zapálila si cigaretu. Dvakrát jsem potáhla, když jsem zlehka usrkla vychladlé kávy z kelímku. A pak to přišlo… Vzpomněla jsem si na její slova a také na svůj slib. Típla jsem takřka s nechutí nedokouřenou cigaretu o okraj lavičky a rozhodla se toto místo jednou provždy opustit. Mé kroky směřovaly k léčebně dlouhodobě nemocných. Nic neobvyklého, snad jen ten čas. Návštěvní hodiny skončily a směnu nastoupila noční sestra. Táňa, která vlídně pečovala o ženu mojí minulosti… Opět jsem jela tím rozvrzaným výtahem a srdce mi bušilo jako o závod. Škvírami od dveří prosvěcoval tenký paprsek světla a já sama najednou pocítila, jako by právě ten byl oním zářivým světlem, které dokáže navrátit zbloudilce ze záhrobí. Ten zvláštní okamžik se odehrál během jediné sekundy a já si konečně uvědomila, že jsem se právě probudila z nekonečně dlouhého spánku. A takřka okamžitě jsem věděla, kam budou směřovat moje kroky, až z nevlídného výtahu vystoupím.

 

Věnováno v tiché vzpomínce paní Skřivánkové