Jak zareagovali vaši rodiče, když jste přiznali, že vás přitahuje stejné pohlaví nebo naopak že u vás pohlaví partnera nehraje roli? Poplácali vás po ramenou, dojetím se rozplakali a nadšeně vykřikli? Nebo měli chuť vám vlepit facku, propadli v zoufalý pláč a začali na vás křičet? Oba ze scénářů jsou samozřejmě extrémní a většinou se člověk setká s něčím mezi, v československých kotlinách bývají reakce ale většinou zklamané, nechápavé a ublížené.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“
„Vždyť jsi přece chodila s Mirkem, to byl slušnej kluk, já tomu nerozumím.“
„To je určitě jen nějaká aktuální nálada, jak tě znám, to tě brzo přejde.“
„My jsme na střední taky s holkama na intru blbly, ale z toho každá vyroste, to nic není. Chlap je chlap.“
„Taková ostuda, to nemyslíš vážně.“
„Zničila jsi mi život, už tě nikdy nechci vidět!“

… a podobně. Říká vám to něco?
Někteří rodiče se s coming outem svých dětí ne a ne vyrovnat a pořád doufají, že vás to jednou přejde a že si dovedete domů skvělého ženicha, se kterým prožijete skvělý život a pořídíte také skvělé vnoučátko. Tak je to přirozené a tak to má být. Proč mají někteří rodiče problém přijmout fakt, že jeho dítě není heterosexuální?

Mnozí rodiče nechápou, že jejich dítě si sexuální orientaci nevybralo, prostě se s tímto osudem už narodilo. Jenže zatímco někdo si to uvědomí hned na začátku puberty, u někoho může dojít k „prozření“ až v dospělosti. Není to vina rodičů, není to ani vina dítěte. Rodiče se ale můžou cítit zodpovědní a přemýšlet nad tím, kde udělali ve výchově chybu („Může za to fakt, že moje dcera nikdy nepoznala svého otce?“). Můžou si to také brát osobně a cítit to jako velkou křivdu za celou tu úžasnou výchovu, co do života svým dětem dali. Podle mě jsou nejtěžší coming outy s přibývajícím věkem, protože čím déle si vaši rodiče myslí, že jste heterosexuální, tím větší pro ně bude šok zjistit opak a vyrovnat se s tím, že ta milá spolubydlící je vaše přítelkyně (a už tedy vůbec není milá, měla by se okamžitě odstěhovat a už ji nikdy nesmíte vidět).

Je jasné, že se bojíme říct rodičům pravdu a strachujeme se, co na to řeknou, zvlášť máme-li pochybnosti o tom, jak to přijmou. Je ale nesmysl s tím čekat a odkládat to donekonečna. Jednak čas leccos „zahojí“ a když se to rodiče dozví třeba ve vašich 17 letech, budou nejspíš víceméně smíření s tím, kdo jste, až vám bude 25 let. Jednak vás také čeká mnohem větší svoboda, než když to budete tutlat, lhát o osobním životě nebo si dokonce vymýšlet imaginárního heterosexuálního partnera, jak to dělal jeden můj bývalý kolega (hodně špatný nápad).

Když se dívám kolem sebe, vidím těch „přenošených“ coming outů mraky. Drtivá většina mých přátel se vyoutovala až po 25. roku věku a někteří z nich dokonce ještě pořád podvádějí rodiče a na otázky, kdy se objeví ženich, jen krčí rameny a z přítelkyň dělají kamarádky (jedné kamarádce je 35 a rozhodně nemá v plánu to doma v nejbližších několika letech oznámit). Zároveň vidím, jak tyhle opozdilé coming outy ublížily vzájemným vztahům a jak ani po nich nepřišlo kýžené uvolnění, pochopení a svoboda. U leseb je asi mnohem jednodušší o orientaci lhát, z přítelkyně se udělá spolubydlící a společné trávení času a prožité dovolené jsou pochopitelnější, než kdyby spolu takto dlouhodobě žili dva muži (a předstírali přátelství). Jedna kamarádka doma vyjevila svou orientaci až u druhého dlouhodobého vztahu, takže rodičům došlo až po několika letech, že ta první milá slečna nebyla jen kamarádka ze školy a pochopitelně už se pak na ni nikdy neptali, nenechávali ji pozdravovat a aktuální přítelkyni své dcery zazdili natolik, že je raději přestali navštěvovat, aby ji už nikdy nemuseli vidět. A homosexualitu svojí dcery odsunuli někam dozadu a dělali, že neexistuje a že jednou dostane rozum a přejde ji to. Hlavně se na toto téma už nechtějí bavit.

Další kamarádka se přiznala v 27 letech, chápavého porozumění se ale také nedočkala. Její matka se s ní několik měsíců vůbec nebavila a spolubydlící byla taky okamžitě exkomunikována. A to přitom v rodině už jednoho homosexuála měli. Jenomže člověk něco prostě neřeší, pokud se to netýká přímo jeho a jeho nejbližší rodiny („Hlavně, když ten teplouš není můj syn“). Moje bisexuální kolegyně z volejbalu to má snažší, takže doma vypráví jen o těch mužských protějšcích a o promilovaných nocích se ženami doma mlčí. Rodiče jsou šťastní a tak doufejme, že se nikdy nevrátí z chaty dřív, než bude její milenka na odchodu.

Oproti tomu ti z mých známích, co se vyoutovali ještě před odchodem z rodinného hnízda, teď mají u rodičů pohodu, otevřené dveře a přátelský vztah. Samozřejmě, nemusí to tak být pravidlem, beru jen příklady z života těch, co znám. Ale mluví jasně – čím dřív doma coming out proběhne, tím lépe. Záleží na okolnostech a taky na předchozím vztahu s rodiči – pokud není dobrý sám o sobě a od puberty si s nimi nerozumíte, těžko to bude po coming outu najednou růžové. Coming out může být také nešťastný v případě, že bydlíte v malém městě nebo na vesnici. Zpráva o homosexualitě zde vaše rodiče ohrožuje, omezuje a předem jim dává nálepku toho, kdo si neuměl pořádně vychovat dítě a kdo se asi vnoučat jen tak nedočká. Třeba já se čas od času mamky zeptám, kdo všechno už to o mně ví a pořád je to velmi mizivé číslo (po letech). Její kolegyně a kamarádky toho o mně ví z vyprávění spoustu. Že žiju se ženou však ne. Maminka by se styděla. (Tak jí občas pomůžu, když se projdeme městečkem s přítelkyní ruku v ruce nebo se políbíme v místní hospůdce, pak to bude mít s tím odhalením mého osobního života před ostatními jednodušší.)

Den coming outu je 11. října

A přesto pořád doufá, že mě to jednou přejde, ačkoliv jsem se vyoutovala „teprve“ před sedmi lety. Pořád vzpomíná na mé neúspěšné pokusy s muži, kdy jsem dlouho nechápala, proč to nevychází (a ono přitom jen stačilo vyměnit pohlaví!). Ale nemá mě o nic míň ráda, i když vím, že by byla šťastnější, kdybych byla hetero. A k mojí partnerce se chová přátelštěji, než kdyby se jmenovala Lojza nebo Karel (ženy ženám, to známe). Máte-li s rodiči dobrý vztah, raději coming out neodkládejte, to je moje hlavní poselství a vysvětlení důvodu pro tenhle blog. 11. října bude Mezinárodní den coming outu, tak pokud to máte ještě před sebou, zbývá vám nějaký ten pátek na promyšlení toho, jak to svým rodičům řeknete, jakou reakci od nich asi můžete očekávat a jak se váš vztah po téhle informaci změní. Zkuste se vžít do kůže vašich rodičů. Ať už něco tuší nebo ne, mají právo to vědět a vy zase máte právo jim to říct a doufat, že vás pochopí a přijmou. Vy byste to na jejich místě také chtěli vědět.

Přeji vám hodně odvahy a ať si vyberete ten správný moment. A hlavně tolerantní rodiče :).

Martina Pavloňová