Rodinné pouto

Miroslava Fáčková

   Plna nechuti jsem odlepila unavené oči. Budík vytrvale drnčel a nedal pokoj, dokud jsem v sobě nenašla dostatek sil, abych ho umlčela. Další ráno. Protáhla jsem se a ospale došla k oknu, abych pohlédla ven a vzápětí se znechuceně odebrala do koupelny. Dle bohaté námrazy, která se za noc vytvořila, bylo jisté, že namísto rychlé ranní kávy budu škrábat auto. Tak jsem se rychle pustila do ranní hygieny, naplnila Eliščinu misku čerstvými granulemi a do druhé misky nalila čistou vodu. Má kočka však mé počínání zcela přehlédla, zřejmě i jí bylo v tom počasí zatěžko se donutit k jakékoliv činnosti. Jestli jí není lépe, pomyslela jsem si. Přede mnou byl další pracovní den.

Jako každé úterý k nám přijel Láďa s Jaruškou. Přivezli asi pět krabic s nejrůznějšími tiskopisy a dokumenty, obálky s pruhem i bez pruhu a mnoho dalšího.
„Můžete nám to podepsat?“ poprosil mě Láďa.
Nasadila jsem si brýle a po paměti sáhla po propisce a razítku, abych od nich mohla zboží převzít. Jaruška se jako obvykle hezky usmála a prohodila pár laškovných slůvek, kterými ve mně vzbuzovala dojem, že se jedná o flirtování. Jako vždy jsem přistoupila na její hru, ale učinit další krok jsem se zdráhala, jelikož jsem si nebyla vůbec jistá. Zatímco Láďa byl gay už od pohledu a nikterak se tím netajil, u Jarušky mi to příliš nesedělo. Nalíčená, s dlouhými nalakovanými nehty na mě ani náhodou nepůsobila jako lesba. Přitom jsem se nedokázala zbavit dojmu, že se v mé přítomnosti chová koketně. Dokonce i moje kolegyně Věra si toho všimla, což samozřejmě okamžitě patřičně okomentovala.
„Poslyš… Minule jsi tady nebyla a to vůbec nebyla takhle medová… Nezdá se ti, že je taky jako ty?“
„Ne, nezdá. To bych poznala,“ odpověděla jsem stručně, ale přiznám se, že mě svým postřehem přiměla k zamyšlení.
A tak jsem se rozhodla, že se na její chování více zaměřím. Avšak jako naschvál jsme se jedna druhé vyhýbaly. Jednou přijeli v neobvyklý čas, kdy jsem nebyla zrovna přítomna. Podruhé jsem byla odvolána k šéfovi, takže jsem ji opět propásla. Napotřetí už to konečně vyšlo. A probíhal obvyklý scénář.
„Á, tady jste!“ usmála se zářivě, „Kdepak jste se minule toulala?“
„Měla jsem jednání,“ odpověděla jsem stručně.
„Tak to jo,“ přikývla chápavě, „a jak jste se měla?“
„Dobře a vy?“ odpověděla jsem.
„No, bez vás to nebylo ono,“ mrkla na mě.
Vyměnily jsme si pár vět ve stejném duchu a v tu ránu byla zase pryč. A po ní tu zůstala opět jen nejistota a fůra otázek.
„Vidíš?!“ houkla na mě Věra přes okénko.
„Nezdá se mi, že bych měla něco vidět,“ pokrčila jsem rameny.
„Vždyť úplně zářila!!! Copak sis toho nevšimla?“ podivila se.
„Takhle se tváří vždycky,“ namítla jsem.
„No právě! Na mě nikdy,“ podotkla.
„Dělá si srandu. Vždyť se na ni podívej. Copak takhle vypadá lesba?“ uzavřela jsem debatu.
Nevěděla jsem, že ještě toho dne bude mému přemýšlení dán další prostor. Zavřela jsem přepážku, abych si odskočila na toaletu. Láďa s Jaruškou stále stáli v chodbičce a o něčem si povídali. Jak byli zabráni do své debaty, ani nepostřehli, že jsem se objevila ve dveřích.
„Tak se jí normálně zeptej,“ hučel do Jarušky Láďa.
„Když já nevím… Co když nebude chtít?“ dělala si starosti.
„Určitě bude… Copak sis nevšimla, jak se na tebe vždycky dívá?“
V mžiku jsem zajela zpátky do dveří. Co si o tom myslet? Mluvila o mně??? Jenže co když ne? Mohla jsem si jen domýšlet, přeci jenom jsem tam nestála od začátku rozhovoru. Celý týden jsem si představovala, jakým způsobem bude probíhat naše následující setkání. Přišlo úterý a já na sobě pocítila nebývalou nervozitu. Přistihla jsem samu sebe, jak při oblékání přemýšlím, zda se jí můj model bude líbit. Vyzkoušela jsem řadu nejrůznějších kombinací a stále jsem nebyla spokojena. Nakonec jsem přeci jenom vybrala tak, že jsem sama nad sebou žasla. Čekala jsem v kanceláři jak na trní a pořád se nemohla dočkat, až z okna zahlédnu bílou dodávku s logem jejich dodavatelské firmy.

Jenže Láďa toho dne přijel sám… Tázavě jsem na něj pohlédla. Dovtípil se a odpověděl dřív, než jsem stihla vznést dotaz: „Jarka má nemocnýho kluka.“
Touto větou nejen, že mi odpověděl víc, než si v danou chvíli mohl sám uvědomit, ale zároveň vyvrátil všechny moje romantické představy o počínajícím okouzlení mezi mnou a jeho kolegyní. Převzala jsem od něj zboží, podepsala přiložená lejstra a stručně se rozloučila.

„Jarka má dítě,“ řekla jsem Věře, která už zpovzdálí špicovala uši a napjatě čekala, co jí povím.
Ovšem ani na toto zjištění se netvářila tak skepticky jako já: „To situaci sice trochu komplikuje, ale překážka to být nemusí…“
„Hloupost, prostě jsme se spletly,“ nesouhlasila jsem.
„Takže připouštíš, žes nad tím taky dumala?“ zbystřila.
Pokrčila jsem rameny a více se nehodlala na toto téma bavit. Bylo na čase přehodnotit stávající pohled na věc a Jarku prostě vyřadit ze hry. Rozhodla jsem se tedy, že namísto nikam nevedoucího čekání na další úterý konečně učiním přítrž své samotě…

S Álou jsem se seznámila na inzerát v internetové seznamce. Ne, že bych z ní byla na první pohled u vytržení, to tedy rozhodně ne… Ale bylo na ní něco zvláštního. A pak, kdo by v dnešní době věřil na lásku na první pohled? Vždycky je to o hledání kompromisů. Něco mi říkalo, že Ála by mohla být tou, která by mi dokázala nabídnout trvalý vztah a jistou životní stabilitu. A pokud by tohle fungovalo, člověk se přece dokáže přenést přes některé „vady na kráse“ a časem si na ně jednoduše zvykne. A tak jsem se toho dne rozhoupala a pozvala Álu na první opravdovou schůzku. Sešly jsme se v kavárně v centru a chvíli hledaly společnou řeč. Už jsem myslela, že po uběhnutí diplomatické hodinky naše sezení rozpustíme, ale pak z ní vypadlo něco, co mě přimělo ještě chvíli počkat: „Původně jsem se s tebou chtěla sejít až zítra, ale zjistila jsem, že je tady v čajovně setkání kačerů a to si nemůžu nechat ujít.“
„Kačerů?“ zeptala jsem se možná trochu přitrouble.
„Lidí, kteří dělají geocaching,“ vysvětlila.
„Taky dělám geocaching!“ vyhrkla jsem, „Akorát jsem ještě nikdy nebyla na žádném eventu.“
„Tak pojď se mnou! Bude to zábava, uvidíš. Organizátor tam pořádá velkou soutěž ve hraní deskových her. Dáme si čaj, poznáš další nadšence, hm?“ navrhla.
„No to vůbec nezní špatně!“ nadchla mě svou nabídkou.
A náhle už s ní nebyla taková nuda, jako se mi zpočátku zdála být.
„Už máš odlovenou tu krabičku tady za náměstím v telefonní budce?“ zajímala se.
„Ještě ne,“ přiznala jsem, „Nějak mi nedocvakla pointa.“
„Tak to musíš dneska dát, provedení je naprosto perfektní. Dopijeme kafe a vyrazíme na lov,“ promnula si ruce.

A tak jsem poznala stejného, tedy vlastně většího nadšence do koníčku, který jsem teprve poznávala. Možná bych byla také dál, kdybych k tomu měla již dříve nějakého parťáka. Protože co si budeme povídat, ve dvou se to lépe táhne. Ála mi rozšířila obzory, naučila mě lovit druhy kešek, o jejichž existenci jsem neměla sebemenší ponětí. Hraní deskových her v čajovně, voňavý rooibos k tomu a další stejně naladění lidé utvořili perfektně strávené odpoledne, kdy se mi ani nechtělo domů. S Álou jsem od té doby trávila čas takřka denně a denně prožívala mnohá dobrodružství. Tu jsme se sápaly po laně na strom, tu jsme se zase s čelovkou na hlavě plazily útrobami jeskyně. Jenom bližšímu kontaktu jsem se pořád trochu bránila, ač jsem vlastně ani netušila proč. Ála byla hezká, milá, přátelská… Snad jsem nechtěla nic uspěchat. A trochu jsem vsázela na to, že ke sblížení by mohlo dojít na oslavě Věřiných narozenin, kam jsme byly obě pozvány.

„Bohužel nemůžu jít… Kolegyně náhle onemocněla a já jsem jediná, kdo za ní může vzít službu,“ oznámila mi trochu zklamaně.
Pracovala v biochemické laboratoři a často sloužívala pohotovost. A někdy se stávalo, že k vlastním službám musela ještě zastoupit ty, kteří nečekaně odpadli. Vzhledem k tomu, že byla svobodná a bezdětná, očekávalo se to od ní více, než od jejích vdaných kolegyň.
„Nevadí, co se dá dělat,“ pokrčila jsem rameny a přívětivě ji pohladila po rameni, aby věděla, že se na ni nezlobím.
A abych ukázala, že mi záleželo na tom, aby mě na večírek doprovodila, dala jsem jí letmou pusu na tvář. Potěšeně se usmála, ale pak jsme se již musely rozloučit.

Zimní období jsem měla vždycky pro podobné akce nejraději. Připomínaly mi diskotéky mých teenagerovských let. Jako kupříkladu má první opravdová párty, kdy jsem již nemusela být nejpozději do jedenácti večer doma. Ta proběhla zhruba před patnácti lety. Dnes mi to připadalo trochu jako déja vu. Hráli totiž naprosto stejné hity jako tenkrát a prostory oblíbeného klubu se za ta léta také příliš nezměnily. Objednala jsem si svou „desítku“ a šla se přivítat s oslavenkyní Věrou. Ta seděla s několika svými přáteli na baru a radovala se z dárků, které jí přinesli. Osobně jsem pro ni měla jen symbolickou maličkost, hlavní dárek ode mě dostala již v práci.
„No nazdááár,“ objímala mě radostně a mlaskavě mě líbla na tvář.
Měla již trochu upito, co chvíli ji totiž někdo zval na panáčky či jiné rozlévané dobroty.
„Na stolech je plno jídla, tak si ber,“ pobízela mě.
„Díky. Vypadáš úžasně!“ pochválila jsem ji.
Nelhala jsem. Ve stylovém kostýmku mohla být klidně královnou celého večírku. Moje oči však zabloudily zcela jiným směrem a zabodly se tam, kde se má ústa otevřela úžasem.
„To koukáš, kdo tu je, viď?“ všimla si mého výrazu.
Ve stejném lokálu, avšak v jiné společnosti, seděl Láďa a vedle něj Jaruška.
„Co tu dělají?“ zašeptala jsem.
„Mají nějakou firemní akci. Tak ji běž pozdravit, honem,“ pobízela mě.
„Ne, to je hloupý,“ nesouhlasila jsem s jejím nápadem, ale moje oči neustále švidravě nakukovaly k jejich stolu.
„Co by to bylo hloupý? Na, tady si dej panáka na kuráž a vyraž do boje!“ podala mi téměř rozkazem.
Nabízeného panáka jsem do sebe „kopla“ a s díky vyrazila zpátky ke stolu mezi ostatní hosty. Cestou jsem procházela kolem Jaruščina stolu, usmála jsem se na ni a samozřejmě se zmohla na pouhé: „Dobrý den.“
„Jé, dobrý den! Co vy tady?“ rozzářila se tím známým způsobem.
„Kolegyně má narozeniny,“ ukázala jsem směrem k baru, kde se zrovna připitá Věra halasně rozchechtala.
„Vypadá to, že vás potřebovat nebude,“ usmála se.
„To tedy ne,“ přisvědčila jsem pobaveně, „ale chci být u toho, až poleze na stůl a pořádně nám zatančí.“
Jaruška se srdečně zasmála a dodala: „Myslím, že vás nezklame… Ale obávám se, že bude pod stolem dřív, než na něj stačí vylézt.“
Musela jsem se zasmát. Měla pravdu. Nastala chvíle ticha, které Jaruška vyplňovala svým jiskrným pohledem.
„Každopádně… nechtěla byste si to čekání trochu zkrátit a dát si se mnou skleničku?“ navrhla.
„Ráda,“ přikývla jsem potěšeně.
Přesunuly jsme se tedy k samostatnému stolu a Jaruška nechala přinést celou láhev bílého muškátu, čímž ukázala, že předpokládaný čas, který se mnou hodlala strávit, by mohl být delší.
„Takže na tykání,“ pozvedla sklenku a významně na mě pohlédla.
Sotva jsme si připily, zazněla sálem známá píseň.
„Tuhle miluju!“ vyhrkla jsem a naprosto spontánně jsem vytáhla Jarušku na taneční parket.
Neměla nic proti a ve mžiku mě v rytmu melodické písně doprovázela. A nejen u té. DJ se zřejmě rozhodl, že s námi velice rád zavzpomíná na dávno ztracená školní léta a pouštěl nám jednu pecku za druhou. Jaruška energicky řádila na parketu a dokázala mě rozparádit takovým způsobem, že jsem v sobě pohřbila veškerý svůj stud a v rytmických pohybech jsem nezůstávala pozadu. Při této činnosti jsme vydržely až do první pauzy. Celé opocené a rozjívené jsme se vrátily ke stolu. Věra zrovna vyprávěla chlapcům na baru nějakou zajímavou historku a v zápalu vášně si ani nevšimla, že hudba již přestala hrát a tudíž už nemusí tolik křičet.
„Mělas pravdu, možná se toho striptýzu na stole opravdu dočkáme,“ podotkla Jaruška.
Já měla však na srdci mnohem důležitější téma a domnívala jsem se, že se mi právě naskytla ta nejvhodnější příležitost.
„Takže ty máš syna?“ vzpomněla jsem si na den její nepřítomnosti.
„Mám,“ zasnila se, „malýho Matyho… Jsou mu teprve dva roky, ale je to šikula.“
„Jak to, že nejsi na mateřský?“ podivila jsem se.
„Musela jsem do práce dřív. Bylo by to finančně náročný,“ přiznala.
„Manžel by se o vás nepostaral?“ dostala jsem se k nejdůležitějšímu bodu debaty.
Chvilku se odmlčela, načež odpověděla: „Nemám manžela.“
Na chvíli jsem se začala obávat, abych se jí svými otázkami nedotkla. Jaruška však byla neustále usměvavá a nedávala na sobě znát známky jakéhokoliv rozladění.
„Přítele?“ zkusila jsem opatrně.
„S otcem Matyho nežiju,“ odpověděla a nasadila zvláštní výraz.
V tom okamžiku DJ nastoupil zpět na scénu a pustil do éteru další pecky.
„Půjdem?“ zeptala se a já neváhala.
Na parketu jsme opět vydržely po celou dobu. Po několika poměrně rychlých písních DJ usoudil, že je na čase trochu zvolnit tempo a pustil Toy Soldiers od Martiky. Opět stará věcička, která v ten okamžik působila tak nostalgicky, že se to dá jen ztěží popsat. Jaruška se na mě znovu tak prazvláštně podívala. Mohly jsme se přesunout zpět ke stolu a romantické ploužení ponechat zamilovaným párům, což ovšem ani jedna z nás nechtěla. Zcela přirozeně a automaticky jsem Jarušku chytla okolo ramen a přitáhla ji k sobě. Nebránila se. Naopak, sama se ke mně přitiskla. Na chvíli pro nás přestal existovat čas. Byly jsme jen my a tóny písně, která byla jediným pojítkem mezi námi a okolním světem.
„Step by step, heart to heart, left right left, we all fall down like toy soldiers,“ znělo z reproduktorů a já pocítila, jak mě Jaruška zlehka hladí po šíji.
Zvedla jsem hlavu z jejího ramene a dlouze jí pohlédla do očí. Opojeny jedna druhou jsme se k sobě stále přibližovaly. Už se schylovalo k polibku, když nás z našeho pobytu v jiném světě vyrušilo náhlé vyjeknutí. Nic zvláštního, to se jen opilá Věra sklátila k zemi. Jakožto kolegyně a kamarádka jsem však pocítila povinnost zasáhnout.
„Promiň,“ pohlédla jsem smutně na dívku, díky níž jsem prožila vskutku okouzlující večer.
„To je v pořádku,“ pohladila mě vlídně po paži.
Pomohla mi postavit vláčnou Věru zpátky na nohy.
„Co mi to provádíte? Já chci spinkat!“ zažvatlala infantilně, otevřela otráveně jedno oko a tvářila se na nás, jako bychom ji snad vyrušovaly.
„Až doma!“ řekla jsem přísně a jala se zavolat taxíka.
„Děkuju ti za skvělý večer,“ zašeptala Jaruška a stiskla mou dlaň.
Pod vlivem předchozích okamžiků mi bylo o to teskněji, když jsem se s ní posléze musela rozloučit.

Přečtěte si také 2. a 3. díl!