Rodinné pouto

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1. díl!

Následujícího dne jsem měla schůzku s Álou. Bůhví, jak by to celé dopadlo, kdyby se narozeninové oslavy mohla zúčastnit se mnou a na poslední chvíli jí do toho nevstoupila předem nečekaná povinnost.
„Půjdeme někam na krabičky?“ navrhla, jakým směrem bychom opět mohly strávit společné chvíle.
„Proč ne?“ neměla jsem námitek.
„Skvělý! Dneska bych měla udělat svou první tisícovku, tak jsem ráda, že budeš u toho!“ těšila se.
V plánu byl vycházkový okruh, který čítal asi 12 kilometrů a 20 porůznu umístěných kešek. Oblékla jsem se do svého výletního zatepleného oblečení, pod kterým jsem ještě skrývala termo-prádlo. Během okruhu jsme mohly spatřit skalní útvary, zasněžené stromy a celkově šlo o romantické prostředí pro první polibek… Jenže jsem se bránila každé příležitosti, kdy mi Ála chtěla být blíž. Pokaždé, když se radovala z dalšího nálezu, mě radostně objímala. Sníh však nejen že ukryl naše vlastní stopy ještě dříve, než jsme stihly zajít za první zatáčku, výtečně schoval i kešky, takže nálezů nakonec nebylo 20, ale jen 5. Ála si tudíž na svou první tisícovku musela ještě chvilku počkat.
„Zítra a pozítří to nepůjde… ale ve středu bychom se mohly vidět. Ještě nemáme odloveno v okolí mého domu. Tak vyrazíme na krabičky a já tě pak pozvu ke mně na večeři, když to budeme mít kousek, co ty na to?“ navrhla.
„Dobře,“ přikývla jsem a cítila se trochu zoufale.
Poprvé jsem si totiž uvědomila, že bych to chtěla jinak, ale nebyla jsem si v danou chvíli jistá vůbec ničím – ani tím, co je či není správné. Ála plánovala společně strávený večer, aby mi vynahradila tu noc, kdy nemohla být se mnou a já si vůbec nebyla jistá, zda ji vynahradit chci.

První den v práci po víkendu byl celkově rozpačitý. Hlavně pro Věru, která prožívala poslední záchvěvy plynoucí z bujarých oslav vlastních narozenin. Tělo už načerpalo potřebnou energii k regeneraci, ovšem tou dobou se potýkala s výčitkami svědomí.
„Co jsem to proboha prováděla?!“ kladla sobě samé nejrůznější otázky a očekávala ode mě, že jí všechny zodpovím.
„Nic špatnýho… Prostě ses bavila, to je vše,“ smála jsem se jejím obavám.
„Fakt? Neocicmávala jsem se s žádným z těch chlapů od baru?“ děsila se.
„Tak dalece jsem tě nezkoumala, měla jsem jiný program.“
Vyděšeně na mě pohlédla, což mě rozesmálo.
„Neboj, byla jsi slušná a počestná holka… I když je něco, co bych ti možná vytkla,“ zlobila jsem ji.
„Co jsem udělala?“ zírala na mě napjatě a očekávala, co ze mě vypadne.
„Kdybych tě nemusela vláčet domů, klidně jsem mohla blíž poznávat Jarku,“ řekla jsem významně.
Zpozorněla: „Nekecej! Takže bylo něco mezi váma??? Povídej, přeháněj!“
Ty tam byly její chmurné myšlenky.
„Vlastně sama nevím. Už sice vím, že má zájem, ale netuším v jakým směru.“
„Na to se vykašli, tak to zjistíš. Říkala jsem ti, že je z tebe úplně paf!“
„No jo… jenže má dítě. Víš, já nevím, jestli tohle zvládnu. A co udělám s Álou?“
Náhle jsem to byla já, kdo se cítil mimo a v rozpacích. Věra si ke mně chápavě přisedla. Chvilku zúčastněně mlčela, ale pak vyřkla svůj názor: „Víš, člověk nemusí hned znát odpovědi na všechny otázky. Teda, pokud zrovna nemáš morální kocovinu jako já… Čas ti všechno ukáže. Nevadí přece, když obě nejdříve líp poznáš, jen když to nebudeš táhnout na dvě strany.“
„No právě!“ skočila jsem jí do řeči.
„Co, líbala ses s ní?“ zeptala se pobaveně.
„Málem… kdyby ses nesvalila na zem, tak k tomu došlo.“
„No vidíš, jak jsem tě hezky zachránila,“ rozesmála se, „ale teď vážně. Která z nich se ti opravdu líbí?“
„To přece víš…“
„Víš ty co? Podle mě to zbytečně řešíš. Počkej a uvidíš,“ řekla, čímž debatu ukončila.

V úterý jsme po sobě s Jaruškou rozpačitě pokukovaly. Láďovi jsme musely být pro legraci. Během pracovního procesu jsem si nemohla dovolit žádné větší prostoje, ale už jsem byla rozhodnutá.
„Ráda bych vás s Matyáškem pozvala k sobě,“ navrhla jsem jí.
„Zítra?“ usmála se potěšeně.
„Třeba ve čtyři by se to hodilo?“
„To ho akorát vyzvedávám z jeslí,“ namítla.
„Nevadí, já pro vás někam dojedu,“ neměla jsem s tím problém, „dáváš ho do jeslí pod parkem?“
„Ano, jiné tu ani nemáme.“
„Dobře, přijedu si pro vás,“ usmála jsem se.
„Budu se těšit,“ zašeptala, aby nás nikdo neslyšel, ale Láďovi to bylo jasné.
Potutelně se usmíval pod vousy. Já musela však ještě jednu věc vyřídit – odvolat středeční schůzku s Álou a přesunout ji na jiný den. Jelikož jí se čtvrtek také nehodil, shodly jsme se na tom, že setkání necháme až na víkend.

Den D nastal a já byla jak na trní. Nesmírně jsem se na Jarušku těšila a zároveň se trochu obávala setkání s Matyášem. Na děti jsem do té doby nebyla zvyklá a nepřicházela jsem s nimi prakticky vůbec do styku. Když jsem však spatřila kukuč malého lumpa, hned si mě získal. Nebyl vůbec stydlivý jako já v jeho věku. Naopak, zvědavě si mě prohlížel, uculoval se a dokonce se ode mě nechal pohladit. Když jsme přicházeli k autu, všiml si nad zadním světlem auta nálepky.
„Co to je todleto?“ zeptal se Jarušky.
Ta se tázavě obrátila na mě.
„To je ještěrka, víš?“ vysvětlila jsem, „Máš rád zvířátka?“
Mlčky přikývnul.
„Tak to se těš, protože mám doma velikánskou kočku,“ navnadila jsem ho.
Očka se mu rozzářila a celou cestu autem žvatlal něco o „čičí“.
Kočka Eliška z jeho návštěvy však příliš nadšená nebyla a dřív, než ji stihnul zatahat za ocásek, se mu důkladně schovala. Když zjistil, že u kočky už neuspěje, zájem přesunul ke strunám mojí kytary.
„Maty, nech to,“ brzdila ho Jaruška.
„Chtěl bys, abych ti zahrála? Uděláme spolu dohodu, jo? Já ti půjčím bubínek a na kytaru zahraju sama. A ty mi budeš bubnovat do rytmu, jo?“ mrkla jsem na něj.
„Bubnovat!“ vykřiknul nadšeně a mocně se chopil své úlohy.
Zahrála jsem několik písniček a Maty po celou dobu nadšeně plácal na bongo. Na závěr jsem si nechala písničku, která nás toho osudného večera sblížila – Toy soldiers od Martiky. Jaruška na mě jiskrně hleděla a její oči jako by mne svlékaly. Užívala jsem si ty chvíle, kdy jsme byly opět součástí celého vesmíru, napojeny na jednu vlnu, která nás spojovala. Bohužel hned poté již byl čas k odchodu. Maty musel do postýlky. Rozloučily jsme se v nepříliš významném objetí a po jejich odchodu na mě dolehlo opět to známe „proč?“ a „jak?“. Že budu mít možnost je oba vidět ještě té noci, jsem dopředu netušila. Jaruška mi okolo půlnoci uplakaná telefonovala: „Jani, moc se omlouvám, že ti takhle pozdě volám… Maty úplně hoří a nic mu nezabírá. Volala jsem do nemocnice, ale ti mi řekli, že se tam musím dopravit sama… Nemám se tam jak dostat, nic už nejezdí…“
„Já vás tam odvezu,“ slíbila jsem jí pohotově, bleskově na sebe hodila pár věcí a vyrazila.
Maty skutečně hořel a ani na jednu z nás nereagoval. Ten tam byl ten zvídavý hyperaktivní hoch, který energicky bušil na buben. Vláčně visel v Jaruščině náručí a celý svět mu byl na míle vzdálený.
„Mám o něj strach,“ plakala Jaruška.
Posadila jsem je do auta a fofrem odvezla na dětskou pohotovost. Tam jsem sama vzala hořící dítě do své náruče a v ten moment jsem na sobě samé pocítila nepopsatelný strach. Dvě hodiny jsem trpělivě čekala za dveřmi a zpět jsem se nakonec vracela sama. Matyho si nechali v nemocnici a Jaruška tam zůstala s ním.

Těch několik dní bez nich, kdy jsem byla odkázána na pár textových zpráv a jeden prostý telefonát, se mi jevilo jako celá věčnost. Uvědomila jsem si, jak moc mi Jaruška najednou chybí. Přišla neděle a s ní i schůzka s Álou, během které jsem měla být pozvána k ní domů, případně u ní strávit noc… Nechtěla jsem být hulvátem, který podobné záležitosti řeší přes telefon. Domů k ní jsem nakonec šla, ale s jasně stanoveným scénářem. Když mě Ála chtěla na přivítanou obejmout a snad i políbit, už jsem nevydržela: „Promiň, já ti musím něco říct… Někoho jsem poznala.“
Čekala jsem, že ji zklamu a to jsem nechtěla. Přála jsem si být její kamarádkou, ale na víc jsem nemyslela. Nakonec mě sama překvapila: „Vždyť já vím.“
„Cože?“ nechápala jsem.
„Stačí vidět tvoje oči. Když jsi mi tuhle vyprávěla o ní, úplně jsi zářila. Takhle se na mě nedíváš.“
„Moc se omlouvám,“ špitla jsem.
„A za co? Za lásku? Ty hlupáčku… Za láskou člověk musí jít stůj co stůj a nesmí se na nikoho ohlížet. A teď pojď, musíme odlovit tu mou tisícovku.“
„Ty jsi vážně skvělá,“ řekla jsem užasle a následovala ji vstříc našim společným „kačeřím“ přátelským zítřkům.

* * *

Konečně nastal den, kdy Matyho propustili z nemocnice. Celá nedočkavá jsem přešlapovala před hlavním vchodem s pugetem rudých růží. Netušila jsem, jakou květinou bych mohla udělat Jarušce radost, tak jsem zvolila starou známou klasiku. Konečně jsem je spatřila, jak prochází samo otvíracími dveřmi. Jaruška zase zářila do dáli a pryč byly slzičky strachu, kterých jsem byla svědkem před několika dny. Jakmile jsem je zahlédla, něco uvnitř mě zatoužilo je okamžitě sevřít v náručí, oba dva.
„Teto!“ zvolal Maty radostně, „Bude buben, jo?“
„To víš, že jo. Společně si zahrajeme,“ slíbila jsem mu a celá šťastná oba mačkala, div jsem z nich duši nevymačkala.
„Copak, že jsi najednou tak hrr?“ smála se Jaruška.
„Strašně se mi stýskalo,“ přiznala jsem a bez jakéhokoliv dalšího oddalování jsem si Jarušku přitáhla k sobě ještě blíž a konečně ji políbila.

* * *

V jejím bytě svítila jen malá lucernička. Plápolající plamen vrhal stíny po stěnách a díky němu některé věci vypadaly jinak – magičtěji a kouzelněji. Přičiněním zvláštní kombinace tmy a světla jsem viděla tmavý obrys, jak něžně obtahuje Jaruščiny paže a v tu chvíli víc než kdykoliv předtím, jsem se jich toužila dotknout. Jaruščiny lesklé oči prozrazovaly, že smím. Přestala jsem se zdráhat a své prsty jsem opatrně položila na obnažené partie její horní části těla. Jako kdybych držela pírko, jsem ji něžně hladila. Dlaněmi uchopila mé tváře a políbila mě. V mém těle se začal odehrávat sled pocitů a aktuálních tužeb, jehož přičiněním jsem přitiskla svá ústa k těm jejím mnohem naléhavěji a tím se náš polibek stal hlubším. Jaruška se celá rozechvěla, uchopila moje dlaně a nedočkavě je vsunula pod průsvitný vršek, aby nalezly útěchu ve dvou něhou rozbouřených ňadrech. Vášnivě jsem je stiskla, až se Jaruška propnula vzrušením. Neváhala a její vršek letěl přes celou místnost a náhle byl ten tam…
„Jsi krásná,“ vydechla jsem a omámeně jsem sledovala její lucernou osvícená ňadra.
„Nepřestávej,“ zasténala a vrátila mé dlaně zpět tam, kde naplňovaly její tělo vzrušením.
Její prosby jsem vyslyšela a hladila ji dál, měnila intenzitu dotyků i vřelých polibků v rytmu jejích momentálních tužeb a nechala se unášet melodií, kterou mi svým šepotem a slastnými vzdechy odpovídala. První společná noc a chvíle plné nečekaného opojení daly vzniknout další úrovni našeho vztahu. Když jsme se z pouti po noční obloze a slastných výšinách vrátily zpátky na zem a z milostného opojení se přenesly do reality, vyslovila jsem nahlas svou momentální myšlenku, která se nestala pouhou neuváženou větou z vášně, ale mým skutečným upřímným přáním: „Nechtěli byste s Matym strávit Vánoce u mě?“
Odpověděla mi jedním ze svých nebeských polibků, které uměla jenom ona…

Přečtěte si také 3. díl!