Rodinné pouto

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1. a 2. díl!

Náš život získal zcela jiný rozměr. Zanedlouho od našich společných Vánoc se ke mně nastěhovali. Z mojí někdejší pracovny, kterou jsem využívala pro mé občasné tvůrčí nápady, jsme pro malého vytvořily perfektní pokojíček. A moje ložnice se konečně dočkala obřího letiště, které jsem si vždycky přála. Zařizování jsem si vyloženě užívala. O rok později jsme se společně radovali na naší velkolepé svatbě. Pozvaly jsme s Jaruškou všechny lidi, kteří nám byli blízcí. Ti nejdůležitější tam bohužel být nemohli… Jaruščini rodiče zemřeli ještě předtím, než stačili poznat svého vnuka a moji vlastní rodiče…škoda mluvit. Ale ostatní hosté nám vše vynahradili. A pak, byly jsme to my dvě, kdo byl důležitým prvkem celé události. Osobně jsem nikdy nevěřila tomu, že mě nějaká ženská na světě přiměje obléct šaty. A náhle jsem v nich skutečně stála. V bílých krajkových šatech se závojem až k zemi. A Jaruška? To byla teprve princezna… Pro Matyho jsme nechaly ušít dětský oblek přímo na míru. A protože se mu líbil Pan Tau, pořídila jsem mu k černé kravatě také klobouk. Pobíhal vesele okolo, rozhazoval rýži a připadal si nesmírně důležitě. A já byla vážně šťastná…

Maty ve mně spustil zvláštní pocit, kterému se říká mateřská láska. Nikdy předtím jsem si vlastní mateřský pud neuvědomovala a o dítěti ani neuvažovala. S ním se však staly věci nečekané a sama jsem ho začala vnímat coby svého vlastního syna. Tak, jak jsem milovala jeho matku, jsem milovala i jeho. Položila bych za oba svůj život, zemřela bych pro ně. Nedokázala bych si představit svou existenci na této planetě bez kohokoliv z nich dvou. Jen všichni tři dohromady jsme tvořili celek, chybění jednoho jediného článku by způsobilo totální rozpad. A protože jsme fungovali jako skutečná rodina, příjmení jsme měli společné. Ke změně jsem přistoupila sama a své jméno úředně změnila na jejich. Na dveřích našeho bytu stálo „Konrádovi“ a já byla nesmírně šťastná. Měli jsme i společné přátele. Do užšího výběru blízkých lidí patřil Láďa a samozřejmě Věra z práce, ale světe div se, i Ála. Jarušce jsem sice upřímně vyprávěla, za jakým účelem jsme se původně seznámily, ale také jsem zdůraznila, proč a kvůli komu z původních záměrů sešlo. A protože já milovala svou rodinu a oni milovali mě, nikomu nevadilo, když jsem s Álou vyrazila na lov po keškách, jako tomu bylo dřív. Jaruška s námi někdy šla, někdy ne, jak se jí zrovna chtělo. Ale Maty, ten hledání pokladů zcela podlehl. Nemusely jsme mu slibovat hory i s horákama, zmrzlinu a jiné věci, když bude poslušně šlapat a vyjde až na samotný vrchol. Stačilo mu prozradit, že ho v cíli čeká keška a po celou dobu poslušně a bez odmluvy šlapal.

Po čtyřech společných skvělých letech jsme však začali čelit jistým nepříjemnostem. Po letech naprosté ignorace a doprošování se o výživné, s čímž se Jaruška potýkala téměř každý měsíc znovu a znovu, se náhle jako blesk z čistého nebe zjevil Matyášův biologický otec Karel. Těžko říci, co se v jeho životě stalo, nicméně našel si práci, novou ženu a náhle si vzpomněl, že má i nějaké závazky z minulosti.
„Nemůžu mu bránit, aby Matyho vídal,“ odpovídala Jaruška na mé nesouhlasné názory, které jsem na toho „nezodpovědného bastarda“ měla.
Pro mě byl vetřelec, prostě někdo, kdo mi krade rodinu. V konečném důsledku jsme proti jeho iniciativám byly krátké obě. Stal se z něj náhle zodpovědný i milující otec, o čemž dokázal perfektně přesvědčit i sociální pracovnici. A nikoho ve skutečnosti nezajímalo, že se Maty diví, proč musí dva víkendy v měsíci trávit s úplně cizím člověkem. Už to pro něj bylo stresující, s Karlem očividně být nechtěl. Ten si ho kupoval všemožnými dárky, snažil se mu přiblížit, jak jen to šlo. Ale Maty jeho dárky odmítal a odmítal také jeho přítomnost. Nikdy ho neoslovil „tati“, přes pusu mu nešlo ani jeho křestní jméno. Zpočátku to byl zkrátka „ten pán“. Celou záležitost jsme se snažily uhrát na to, že přece malého nemůžeme proti jeho vůli k čemukoliv nutit a povedlo se nám vyměřený čas k otcovským návštěvám minimalizovat. Ale i přesto jsme stále musely čelit faktu, že je Karel někde poblíž.

Jednou se Maty vrátil z nedělního výletu u otce zmatený. Karla opustila jeho současná žena a on si stále zarytě stál za tím, že rodina je to jediné, na čem mu kdy záleželo.
„Karel říkal, že je Jana pro mě cizí,“ vypadlo z něj po chvíli, kdy se nám zdál zaražený.
„To není pravda, Jana přece vůbec není cizí. Je součást naší rodiny,“ odpověděla Jaruška.
„To jsem mu taky říkal. Ale on tvrdil, že kdybyste byli vy dva spolu, tak byste mi mohli dělat opravdový rodiče,“ řekl.
Jaruška nevěděla, co říci a na první pohled se zdálo, že je na Karla vytočená. Já však něco podobného očekávala, tak jsem si vzala Matyho k sobě, nechala ho usednout na můj klín a řekla jsem mu: „Je pravda, že nebýt maminky a Karla, nikdy by ses nenarodil. Jenže maminka s Karlem už dávno pochopili, že jim bude líp bez sebe. Maminka poznala mě a Karel zase jinou paní. Všichni jsme tvoje rodina, Maty a nenech si od nikoho tvrdit opak.“
„Když jsem jeho syn, proč za mnou nechodil už dřív?“ trefil se svým dotazem do černého.
Nabízelo by se tolik odpovědí, třeba i neslušných. O tom, jak nezodpovědný hulvát na svého syna kašlal a podobně. Jenže mluvit o něm způsobem, jakým mluvil on, by opět znamenalo pouze brát na sebe podobu protivníka. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem Matymu ukázat, že jsme jiní a lepší, a že z nás si může vzít ten správný příklad. Proto jsem rozhořčenou Jarušku nenechala ani nadechnout a odpověděla sama: „Víš, někdy se stává, že některým lidem trvá delší dobu, než si uvědomí, že jim na někom záleží. A neznamená to, že nemají druhé rádi nebo se o ně nezajímají. Prostě se musí naučit nejprve starat sami o sebe, aby se naučili starat i o druhé.“
„Ty jsi moje druhá máma a je mi jedno, co říká Karel,“ přitiskl se ke mně.
„A ty jsi můj syn, drahoušku,“ políbila jsem ho na tvář.
„Já vás mám obě tak rád,“ objal mě svými malými ručičkami.
Pevně jsem ho přitiskla jednou rukou a druhou natáhla směrem k Jarušce, aby se k nám mohla přidat. Chvíli jsme setrvali ve společném objetí a já musela přiznat sama sobě, že takhle neskutečně krásně mi nikdy nebylo. Jako bych objímala ztělesnění svého vlastního štěstí a moje tlukoucí srdce došlo přesvědčení, že nikdy v životě mne již neopustí.

Když jsme pak s Jaruškou ležely v posteli v objetí, náruživě se ke mně tiskla.
„Jsi nesmírně moudrá žena,“ řekla pyšně a ještě víc se ke mně přitulila.
Tu noc to nemohlo dopadnout jinak. Mraky vypustily ze svého zajetí tisíce zářivých hvězd, které svítily jen pro nás a sledovaly, jak se v nadýchaných peřinách věnujeme jedna druhé, když sobě dáváme něžně znát, jak moc jedna druhou milujeme.

* * *

„Mamky, vstávejte!!!“ budil nás Maty a v očích mu hrálo tisíc čertů.
Rozespale jsme pohlédly jedna na druhou a po vášnivé noci se nám oči jen těžko od sebe odlepovaly. Ale už jsme Matymu slíbily, že konečně vyzkoušíme helikoptéru na dálkové ovládání, kterou dostal pod stromeček. Ve škole vyhlásili ředitelské volno, tak nemohl chudák samým nadšením dospat.
„To jsem zvědavá, jestli to budeme s maminkou umět,“ zakřenila jsem se.
„Vždyť je to lehký! Viděl jsem to na internetu a nic to není,“ mávnul nad našimi starostmi rukou a v tu ránu byl v koupelně.
„Tak jo, doufám, že se hned nerozbije,“ zívla Jaruška.
„Udělám snídani,“ rozhodla jsem a políbila jsem ji na čelo.
Připravila jsem horké vafle s povidly a tvarohem. Matymu jsem naservírovala jeho oblíbené kakao, pro mě a Jarušku samozřejmě náš obvyklý kofeinový životabudič.
„No teda,“ žasla Jaruška, když také vyšla z koupelny „myslím, že už se klidně můžeš vdávat.“
„Tak to teda nevím, koho bych si měla vzít…“ vtipkovala jsem.
„Co třeba mě?“ pošimrala mě po bradě.
„Třeba… Ale pokud vím, tak už jsi zadaná…“
V našem oblíbeném špičkování jsme pokračovaly, dokud Maty neusedl ke stolu. Snídaně mohla začít.
„Můžu si přidat tvaroh?“ zeptal se a co nevidět měl bílý krém až za ušima.
„To víš, že jo,“ usmála jsem se, „udělala jsem nám čaj do termosky, ať se na tom poli trochu zahřejem.“
„No, ty myslíš úplně na všechno,“ kroutila hlavou potěšeně.

Po snídani jsme mohli vyrazit. Pole, kde jsme hodlali provádět pokusy s vrtulníkem, bylo kousek za domem. Maty vyběhl před dům, za jednu ruku čapnul mě, za druhou Jarušku a hurá na pole. Tímto způsobem jsme chodili od samého počátku a nějak se nám to zamlouvalo. Když to byl ještě dvouletý drobeček, bylo to zcela automatické. Teď, když už byl větší, tak chtěl chodit sám, hlavně před spolužáky. Ale ten den jsme byli všichni již od božího rána v tom nejlepším rozmaru. O to příjemněji jsem se cítila. Společně strávený den s rodinou, jak má být.
„Podívej, už jde vzhůru!“ křičel nadšeně Maty a běžel po poli, divže nezakopnul.
„Maty, vždyť nemusíš nikam běhat, od čeho máš dálkové ovládání?“ smála jsem se.
„Já vím, když tohle je úplně boží!“ radoval se.
Vrtulník za pár okamžiků už plul po modravém nebi a my s Jaruškou nechápavě sledovaly, jak mistrně si Maty pohrává s ovladačem a vůbec nebylo poznat, že jej drží v ruce poprvé.
„Umíš si představit, jak by to dopadlo, kdybys to svěřila mně?“ usmála se Jaruška.
„Dovedu, dělala bych to stejně,“ přiznala jsem.
„To je tak skvělá věc!“ zvolal Maty, když helikoptéra poprvé klesla k zemi a vběhnul mezi nás.
Objal nás radostně a vlepil nám naši oblíbenou „trojpusinku“. Potom opět popadl ovladač a pokračoval v prohánění vrtulníku po obloze.

* * *

Poslední lednový víkend jsme jako vždy chystali Jaruščiny narozeniny. Tentokrát však byla v plánu velkolepá oslava, jelikož se jednalo o kulatiny. Maty se nabídl, že mi letos pomůže a společnými silami připravíme pro maminku velké překvapení. Sama jsem byla překvapena, jak obratně a nadšeně mi pomáhal v kuchyni. Ten pátek jsem si vzala půl dne dovolené. I Matyho jsem vyzvedla dřív ze školy, abychom vše stihli pěkně připravit a oslava se mohla začít. Na sobotu byla pozvaná Věra, Ála, Láďa a pár dalších Jaruščiných přátel. A konečně v neděli jsme plánovali výstup na nejvyšší vrchol Českého středohoří s odlovem několika krabiček, což dělalo radost hlavně Matymu.
„Tak ti nevím, jestli nám ta Milešovka celá nezapadá sněhem,“ řekla jsem poté, co jsem pohlédla z okna.
„To neva, tak půjdem třeba na lyže,“ řekl Maty.
„No vidíš, to není vůbec špatný nápad! Jestli bude pořád takhle padat, tak si postavíme i parádního sněhuláka!“
„Jo, sněhuláka!“ zaradoval se.
Dort už byl nachystán. Ještě ozdobit pár chlebíčků a oslava se mohla začít. Jaruška se každou chvíli měla vrátit, takže jsme ji mohli hned po příchodu domů překvapit.
„Maminka bude koukat, jak jsi mi hezky pomáhal,“ pochválila jsem ho, když jsem spatřila, jak tvoří na dortu šlehačkové obrazce s přáníčky pro maminku z lásky.
„Dneska jsme si ve škole povídali o rodině a já jsem řekl, že mám dvě mámy,“ řekl náhle, až jsem se trochu zarazila.
Obávala jsem se, že okolí tento fakt jen těžko přijme a také jsem si dělala starosti, aby Matyho kvůli tomu ostatní nešikanovali.
„A co říkala paní učitelka?“ zajímala jsem se.
„Že prý je to fajn. A kluci prej, že to je hustý. Třeba Ondra má jen mámu a tátu vůbec nezná.“
Spadl mi kámen ze srdce. Tohoto okamžiku jsem se po celou dobu bála, i když jsme se nikdy předtím s žádnými nesouhlasnými projevy nesetkali. Měli jsme zkrátka štěstí na sousedy i na ostatní lidi v okolí.
Ozval se zvonek. Otřela jsem si vlhké ruce do utěrky a zašeptala: „To bude maminka. Dones honem ještě lžičky a jdi do pokoje, ať můžeme maminku překvapit!“
Maty radostně přikývnul a upaloval se připravit do slavnostní pozice. Ale Jaruška to nebyla. Za dveřmi stál policista.
„Paní Konrádová?“ zeptal se.
„Ano, to jsem já,“ přisvědčila jsem a tázavě jsem na něj hleděla.
„Jste partnerka Jaroslavy Konrádové?“ zběžně pohlédl na průkazku, ve které jsem okamžitě poznala občanský průkaz mojí Jarušky.
„Stalo se něco?“ zašeptala jsem rozrušeně, aby nás Maty neslyšel.
„Je mi to opravdu líto, ale musím vám oznámit, že vaše partnerka měla nehodu. Nezvládla řízení na ledové vozovce a narazila do stromu.“
„Bože můj,“ rozbušilo se mi srdce, „je v pořádku???“
„Ještě jednou, je mi to moc líto… Ale vaše partnerka zemřela.“