Rodinné pouto

Miroslava Fáčková

Přečtěte si napřed 1., 2. a 3. díl!

„Ne, to není pravda!“ vyjekla jsem.
Hlava se mi motala a policista se mi začal přes mžitky před očima docela ztrácet.
„Paní, je vám dobře?“ oslovil mě.
„To přece ne!!!“ vykřikla jsem spontánně.
„Mami, co se děje?“ ozvalo se opodál.
Maty zaslechl ten hluk, což jej vylákalo vyjít ven z pokoje, kde dosud spořádaně a natěšeně čekal na příchod maminky u jejího narozeninového dortu.
„Matýsku, jdi zpátky do pokoje,“ řekla jsem tiše a obrátila se zpátky k policistovi: „To přece není pravda. To je nějaký omyl… Jaruška má narozeniny, máme pro ni dort.“
„Je mi to opravdu moc líto,“ pokračoval ve svém smutečním projevu.
„Ne kdepak… Máme tady plno jídla a dobrot. Klidně pojďte dál a dáte si s námi, Jaruška se za chvíli vrátí…“
Asi jsem mlela hlouposti, nevím. Na mysl se mi drala jediná myšlenka, moje Jaruška přece nemohla zemřít! Nevěděla jsem, zda se Maty vrátil do pokoje. Ocitla jsem se v jiném prostoru, kde existovala jediná myšlenka na náš krásný domov a ta nepřipouštěla žádné informace, které by ji mohly ohrozit. Jenže pak to stejně přišlo.
„To přece ne,“ řekla jsem znova a sevřela jsem policistovu paži.
Prosebně, jako by měl tu moc a mou ženu mi mohl vrátit zpět. A když jsem pohlédla do jeho vyděšených očí a konečně mi došlo, co se mi snažil po celou dobu sdělit, skácela jsem se k zemi. Chvíli jsem necítila nic. Jen z dálky jsem slyšela křik Matyho, jeho nešťastné volání: „Mami!!! Maminko, vstávej!!! Mami!!! Vraťte mi mou maminku!!!“

* * *

Místo narozenin jsem nakonec chystala pohřeb. S jeho organizací mi pomáhal Láďa a Věra. Nedělali jsme nic velkého, jen rozloučení v úzkém kruhu přátel a známých. Maty na pohřbu nebyl. Tou dobou byl v péči psychologů, kteří jej měli zprvu seznámit s nečekanou ranou osudu a poté naučit svému smutku a neštěstí čelit. Pohřeb by na malého sedmiletého chlapce mohl prý působit rozkladně. Mrzelo mě, že tam není. Znala jsem ho lépe, než všichni psychologové dohromady a věděla jsem, že větší ranou pro něj bude, když mu nebude umožněno se s matkou rozloučit. Ale proti jejich rozhodnutí jsem nemohla dělat vůbec nic.
Když hráli závěrečnou píseň, během níž byla rakev s tělem mé milované spuštěna dolů, se mi podlomila kolena, a kdyby mě Láďa nezachytil, byla bych zcela jistě upadla. V ten jediný moment jsem byla vděčná za to, že tu Maty nemusel být.

Na pohřeb přišel dokonce i Karel. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla takhle z blízka. Většinou předával Matyho Jarušce, a když jsem si ho vyzvedávala já, ani nevyšel před dům. Nyní mi podal ruku a zúčastněně vyslovil svou soustrast. Do jaké míry byla tato věta upřímná, jsem nemohla soudit. Osobně jsem dávala přednost spíše předpokladu, že se jednalo o pouhou společenskou frázi. Ale na pohřbu ženy, kterou jsem z celého srdce milovala, mi bylo všechno ostatní jedno.
„Jestli chcete, pojďte k nám. Nedělám žádné velké pohoštění, jen kávu,“ navrhla jsem mu sama.
„Nedělejte si se mnou škodu,“ odmítl a jak se zjevil, tak odešel.
„Že má ještě tu drzost se tady ukazovat,“ hartusila Věra, jelikož celý příběh jakožto rodinná známá důvěrně znala.
„Nech ho být. Kdysi to taky byla jeho žena,“ omlouvala jsem ho.
„S takovýma opatrně, vůbec se mi ten chlap nelíbí,“ stála si za svým.
Nechala jsem ji být. Popravdě, měla jsem úplně jiné starosti, než zkoumat nějakého Karla.

Mnoho věcí mi zprvu nedocházelo. Prostě jsem předpokládala, že proběhne pohřeb a Maty bude co nevidět zpátky doma. Jenže jeho návrat už se nepředpokládal. Formální cestou jsem byla vyzvána k odevzdání osobních věcí Matyáše Konráda. Zprvu jsem se divila, co je to za hloupost, ale pak mi vše došlo. S rozhodnutím vyšších orgánů jsem samozřejmě nesouhlasila. Vždyť já přece byla Matyho skutečná rodina – tedy to jediné, co z ní ještě zbylo! Jenže mohla jsem se proti tomuto rozhodnutí odvolávat tisíckrát, nebylo v mé moci ho získat do péče.
„Zemřela mi žena, uvědomujete si to? A teď mi navíc ještě chcete odebrat syna!“ řekla jsem s největší naléhavostí rozechvěle a ze všech sil jsem se snažila přemáhat pláč.
Dotyčná žena, do níž jsem vkládala veškeré svoje naděje, a jež v mých očích mohla zvrátit tento nečekaný směr, kterým se začal ubírat můj život, na mě hleděla, jako kdybych spadla z Marsu. Bezmezně jsem doufala, že mě jako žena ženu, či matka matku pochopí. Pohlížela na mě však spatra a arogantně mi odpověděla: „Nevím, v jaké představě žijete. Vy přece žádné dítě nemáte.“
Její výraz byl odporný, nechutný, bodal jako nůž. Přede mnou neseděla chápavá přívětivá žena. Byla to jedovatá zmije. Její opovržlivý výraz, jízlivý tón hlasu, její nevábný parfém… Celá její bytost ve mně vzbuzovala nenávist a zoufalství zároveň. Mohla bych křičet, plakat, oči jí vyškrábat, stejně bych si nepomohla. Ona můj ortel nevyřkla, pouze mi přetlumočila závěr, ke kterému došli jiní, zkušenější… Stala se prostředníkem všeho zla, které se nám přihodilo. Ani ti její zkušenější však nemohli vědět o našem celku, o nás. Nemohla jsem dělat nic, jen klidným hlasem říct: „Vychovávala jsem Matyho po boku jeho matky pět let. Po celou tu dobu jsem se podílela na všem, na čem se obvykle podílí rodiče. Vytvořila jsem mu pevné zázemí ve svém bytě, kde má celý pokoj sám pro sebe. Pokud vím, pan Konrád po celou dobu o Matyho nejevil zájem, až v posledním roce.“
„To je sice všechno hezké, ale nic z toho, co mi tu říkáte, není v zájmu dítěte,“ skočila mi do řeči.
„Jak můžete vůbec vědět, co je v jeho zájmu? Vždyť ho ani neznáte! On ke svému otci nikdy nechtěl, vždyť ho skoro neznal! Pro něj to byl zcela cizí člověk, rodina jsme my!!!“ zvýšila jsem hlas.
Opravdu jsem po celou dobu měla co dělat, abych se nerozplakala nebo hůř, abych se nesložila.
„Mám na vás dotaz, paní Konrádová. Jak jste se podílela na zplození Matyáše?“ zeptala se a v očích se jí zračilo něco zvláštního, jako by se mi snad vysmívala.
„Kolik lidí vychovává adoptované dítě a taky se neoháníte tím, že je nezplodili,“ odpověděla jsem tiše.
„Ano, slyšíte co říkáte? Adoptované dítě… Adoptovala jste snad Matyáše?“
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „Naše zákony to neumožňují.“
„Vidíte? Odpověděla jste si sama,“ vztyčila významně prst, načež neoblomným hlasem dodala: „Navíc si pan Konrád nepřeje, abyste s dítětem byla ve styku. Domnívá se, že by váš vliv neblaze působil na jeho adaptaci v novém prostředí…“

Poslední slova jsem vnímala už jen zdálky. Ani nevím, jak jsem se dostala z toho nechutného místa pryč. S vypětím posledních sil jsem zazvonila na zvonek jediného člověka, který mě mohl v danou chvíli pochopit. Otevřela mi překvapená Ála. Aniž bych cokoliv řekla, pověsila jsem se na její ramena a vzlykla jsem: „Álo, já umřu. Já to nepřežiju, já už na tom hnusným světě ani nechci být!!!“
To byla poslední slova, která jsem si uvědomila, že říkám, než jsem se vyčerpaná skácela k zemi…

Probudila jsem se v nemocnici. Nade mnou seděla starostlivá Ála a taky Věra. Když si všimla, že jsem se probrala, přesunula se na okraj mé postele.
„Holka, tys nám dala,“ mačkala mě pevně a pak mi otřela pot z čela.
„Co se stalo?“ zaskuhrala jsem.
Hlas mě neposlouchal a jen těžko jsem artikulovala, když jsem se snažila vypustit pár slov z přesušených úst.
„Bylas totálně vyčerpaná. Jak dlouho jsi prosím tě nejedla?“ zajímala se Ála, „Divím se, že jsi ke mně vůbec došla.
„Já nevím, nemohla jsem,“ odpověděla jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe.
Na nočním stolku byla sklenka s čajem, tak jsem se po ní mátožně natáhla. Věra mi pohotově sklenku přiložila k ústům, abych se mohla napít.
„Děkuju… Mám to ale hodné pečovatelky,“ zašeptala jsem dojatě.
A opět se přede mnou zjevil temný oblak vlastního neštěstí, který mi nedovolil se soustředit na cokoliv dalšího.
„To zvládneš,“ stiskla mou dlaň Ála, když si všimla mého šíleného výrazu.
„Tohle přece nemůžu zvládnout,“ rozplakala jsem se.
V zápětí jsem měla obě u sebe: „Jen plakej, pořádně. Ať to jde ven. A mluv o tom, pořád mluv! My tě v tom, milá zlatá, nenecháme.“

Ještě, že jsem je měla. Být na tom světě úplně sama, asi bych opravdu skočila z prvního mostu, na který bych cestou narazila. V nemocnici jsem nakonec nebyla dlouho, jen dva dny, než dali do pořádku rozvrat vnitřního prostředí, který v mém oběhu vzniknul následkem dehydratace. Dali mi pár infuzí, poslali za mnou psychologa, který myslel, že mě snad svými moudrými radami spasí, a pak mě vypustili zase domů. Věra s Álou se u mě střídaly, ale nemohla jsem po nich samozřejmě chtít, aby u mě byly pořád. Měly také svoje životy. Já se musela smířit s tím, že stojím přičiněním nevlídného osudu na prahu nového života, a přes všechen můj vzdor se s tím naučit žít. Jenže jak, copak to jde?
„Zítra za tebou zase přijdu a půjdeme na krabičky, co říkáš?“ navrhla Ála.
„Já nevím… není nic, co by mě těšilo,“ odpověděla jsem a opět propukla v pláč.
„Já tě chápu,“ vzala mě kolem ramen soucitně.
„Vůbec si neumím představit, co bude dál… Je to, jako kdybych opravdu umřela. Takhle prázdná a nešťastná jsem se ještě nikdy v životě necítila,“ vzlykla jsem.
„Třeba není všem dnům konec. Musíš být silná, hlavně kvůli Matymu. On přece ví, kdo je skutečně jeho rodina a bude to tak brát. Jednou se naše zákony změní, věř tomu,“ mluvila mi do duše.
„Kéž bys měla pravdu… Kdyby aspoň žili Jaruščini rodiče, třeba to všechno mohlo dopadnout jinak. Já se bojím, že když se nebudeme vídat, tak na mě zapomene,“ rozplakala jsem se opět.
Pokaždé, když jsem před sebou ve svých myšlenkách zahlédla tu malou zranitelnou tvářičku svého milovaného syna, dusila jsem se úzkostí.
„Nikdy na tebe nezapomene! Nemůže zapomenout na člověka, který ho po celé útlé dětství s láskou vychovával,“ těšila mě.
„Právě,“ vzlykla jsem, „když byl nemocný, starala jsem se o něj. Četla jsem mu z jeho oblíbené knížky. A taky jsme spolu hledali poklady.“
Ála mě objala a pevně stiskla. Kdyby to v danou chvíli neudělala, na místě bych se rozpadla zoufalstvím na kusy.
„Raději dnes zůstanu s tebou,“ přehodnotila své původní záměry a vrátila se zpátky do obývacího pokoje.
„Nechci tě nijak obtěžovat.“
„To není obtěžování. Od čeho jsou přátelé? Teď nemůžeš být sama,“ rozhodla a nenechala mě protestovat.
Možná to tak bylo opravdu lepší. Co chvíli jsem propukala v pláč a topila se v pocitech bezvýchodnosti. Byla jsem naštvaná na tupé názory těch, kteří absolutně netušili, co je skutečné pouto, skutečná láska a do popředí stavěli svoje vlastní předsudky o jedinečnosti biologického rodičovství. A bylo jim úplně jedno, jaký mezi otcem a synem panuje citový vztah. Hlavou se mi neustále přehrávaly vzpomínky na společné chvíle, kdy nás nemohlo nic ohrozit. Na první Vánoce, které jsme strávili jako rodina. Na sáňkování na louce za barákem. Na podzimní pouštění draků nebo celoroční výlety, kterých bylo tolik, že je ani nespočítám. Náhle mi připadalo, že těch krásných chvil bylo tak strašně málo a dala bych třeba i svou duši za to, abychom je mohli opět prožívat.

Jednoho večera jsem se šla projít. Ne náhodou jsem šla okolo domu, kde nyní bydlel můj Maty. Věděla jsem, že mi tato zkušenost jenom přitíží, ale nemohla jsem si pomoci. Musela jsem ho zkrátka ještě jednou vidět, třeba naposledy. Stál tam, opřený čelem o sklo, jako by někoho vyhlížel. Snažila jsem se, aby si mě nevšimnul, ale stalo se. V ten moment jsem zahlédla ten nešťastný výraz nebohého dítěte, které bylo rovněž uvrženo do cizího prostředí, kde odmítalo být. Své malé ručičky položil na sklo, tak dychtivě, jako by mne toužil obejmout. Zamávala jsem mu a spatřila v jeho očích ještě větší beznaděj. A já, jako jeho matka a člověk, který by jen pro něj dýchal, jsem ho takto vidět nemohla. Zdrcená, na kusy rozcupovaná jsem tam stála a viděla, jak jeho malé ručičky zoufale plácají do skelní výplně. Jak mě jeho nešťastné oči naléhavě žádají o návrat a z úst mu padají prosebná slova, která jsem mohla jen odezírat, ale o to větší měla hloubku.
„Mami, neodcházej!!!“ dunělo mi v uších a střepy našeho neutuchajícího neštěstí se mi zabodávaly do srdce a rozřezávaly je na kusy, které už nikdy nic nemohlo spojit zpět.
Byla bych opět padla na kolena z duševního vyčerpání. Nejraději bych na místě zemřela. Tam, kde jsem pozbyla všeho, co mě kdy činilo šťastnou. Naposledy jsem pohlédla do uslzených očí svého syna, posunkem mu poslala polibek po vánku a otočila se. Slzy jak hrachy se mi koulely po tvářích a ze mě samotné už nezbývalo nic – snad jen malé zrno naděje. Naděje, že třeba jednou, jednou snad, až svět bude jiný a lepší, budu moci znovu sevřít v náruči svého syna a právem jeho matky si ho odvést zpátky domů…