Mladá tatérka Luciana mi věnovala trochu svého času a popovídaly jsme si o tom, kolik má tetování, jak se vůbec k téhle práci dostala nebo jestli má jako queer umělkyně nějaké další „výhody“…

Ahoj Luciano, tak hned na úvod – jak ses dostala k tetování?

Zdravím Queermag, díky za rozhovor. K tetování mě popravdě naverbovali přátelé včetně těch, kteří se za ně jen vydávali, jelikož jsem všudypřítomná „znamení“ přelížela, napríklad má slabost při brouzdání okolo studií, slabost při pohledu na kérky jiných a tak různě. Je to dlouhý tragikomický příběh plný zvratů a převratů, rozčarování a poznání, že některým lidem je přátelství na hony vzdálené. Mluvím o těch, kteří mě měli přímo k tomu tetování dostat. Byly to jen samé přísliby a pohádky ohledně tatérského zázemí, certifikátu, zaučení, reklamy a tak podobně. Nakonec podnik skončil dřív než vůbec začal a já jsem pod nátlakem a vydíráním vysolila veškeré své úspory. Dá se říct, že mě skrz můj sen prachsprostě využili. Má chyba, byla sem moc důvěřivá, zaslepená a naivní. Borec si ranec vzal, odstěhoval mě do Brna – pocházím z Krkonoš a prostě si jen tak odjel. Já neměla nic, jen pár věcí a levnou tattoo sadu z Číny. Strojky se pochopitelně sesypaly, ještě než sem s nima mohla pořádně začít pracovat. Chtěla jsem s tím seknout.

Luciana v akci

To je teda příběh, jak to bylo dál?

Nakonec musí člověk bojovat, aby něco ve svém životě dokázal. Po pár týdnech se mi naskytla příležitost mít mega giga super mašinku za hubičku, jak se říká. Dostal hned jméno Vendelín, já vím, je to úlet, ale nejlepší kámoška byla neodbytná, posměch na její triko prosím. To byla první haluz, další znamení přišlo zhruba o půl roku později, kdy mi byl nabídnut tattoo kurz s notným přispěním jednoho grantu a od té doby se snažím na sobě fakt pracovat. Cítím, že to je to pravé ořechové co chci v životě dělat. Můj cíl, mé poslání, můj splněný sen. Zatím jsem vehementně neusilovala po nějakém studiu, ještě se musím totiž zdokonalit – mám na sebe přespříliš vysoké nároky a tak jsem zatím domácí tatér. Nicméně už teď mám jednu tlačenku do nejmenovaného prestižního salonu tady v Brně, nic však nechci zakřiknout.

Koukám, že začátky byly těžké, už to teď vidíš v jasnějších barvách?

S dávkou podpory ze strany rodiny, přátel a všeobecně lidí, které mám ráda, jde vše snáz. Myslím a vidím to, že klientela se mi pomalu a jistě rozrůstá a cítím se po dlouhé době opravdu šťastná. Spíš než peníze je mým hnacím motorem radost z toho plynoucí a objevování nových věcí. Je mi ctí poznat nové lidi a s každým člověkem děkuju vesmíru za všechny překážky, které mi nasázel. Dělám tuto činnost s láskou a pokorou a tak přistupuji i k životu. Musíš být silná, věřit v sebe, mít vůli vstát, když si sražená na kolena a o to víc si vážíš úspěchů, které posléze sklízíš.

Už se ti někdy stalo, že jsi odmítla vytvořit požadované tetování, protože jsi s ním nesouhlasila?

Fíha, to se mi ještě nestalo, ale počítám s tím, že to třeba jednou přijde. Ne každé tetování je vhodné, ale na druhou stranu, proti gustu žádný dišputát, ostatně já to nosit nebudu. Spíše lidem radím a navrhuji i jiné varianty, aby měli více možností na výběr, na druhou stranu zase do jejich svobodné vůle zasahovat také nemohu. V nejhorším případě se dá práce ve většině případů přetetovat.

Lucianino dilo
Lucianino dílo

A na jakém nejpikantnějším místě jsi zatím někoho tetovala?

Mám ted rozdělanou práci břečťanu, který jakoby prorůstá z kůže na boku a plazí se vzhůru, takže asi možná tušíš, kam míří. Slečna si jej přeje mít i přes prso. Jak říkám, vymlouvat jí to nebudu. Každopádně se těším, když to tak řeknu, na ještě zajímavější místa! :)

Kolik máš ty sama kérek a kdy sis pořídila první?

Mám jich přesně 11, z toho tři na ruce se slévají pomalu do polorukávu. Druhou ruku beztak stihne stejný osud. První kérec na šíji sem si pořídila k osmnáctinám. Mám skvělé rodiče, dovolili mi cokoli. Třeba na základce na druhém stupni pierce do nosu a na střední dredy.

11? To je teda docela vysoké číslo… Pro někoho znamená problém vymyslet jedinou kérku, kterou by si chtěl nechat udělat, kdežto tobě asi fantazie nechybí?

Fantazie je můj svět, který mě třeba jednoho dne bude živit. Je to má niterní realita tvořená mými myšlenkami, kam se uchyluji pokaždé, chci-li uniknout z reality tvořené myšlenkami celého světa. Paradoxně někdy ani tam nenalézám kýžený klid. 11 ti přijde moc? Možná jo, nicméně tímto to zdaleka nekončí aneb jak se mezi námi „zvířaty“ říká, 99 % lidí u jedné kérky nezůstane. Je to droga, je to iniciace, vytesání nostalgie, odraz síly a symbol odvahy. Teď nemluvím o těch, kteří si dávají tattoo jako svou „cool image“. Tetování odráží tvůj vnitřní svět, je to obrázková kniha, která ti otvírá nejzazší charakter dotyčného. Pro mě to značí rituál těla i duše.

Co holky, letí na to, když jim řekneš, že tetuješ?

Nevyužívám to jako balící zbraň. Nejsem ani lovec ani kořist. Navíc v současné době mám tu nejúžasnější dívku, která se zhmotnila z mých skrytých představ o dokonalé vyvolené. Vrchol veškerého štěstí. Hledala jsem slečnu, kterou bych nezaujala jenom proto co dělám, ale jaká sem tam uvnitř. Navíc jsem vegan a mnohé to odrazovalo. Jak povrchní.

Předpokládám, že ty sama preferuješ holky, co už nějakou tu kérku mají?

Nepopírám, že pro ně mám slabost. Jistěže se podívám, ale hlavní požadavek to opravdu není. Je pravda, že moje láska kérky má a to ji ještě čeká další ode mě a na oplátku mi píchne pierce, ale neprozradím kam! Ale řeknu tajemství, mám fobii z jehel, to bude fakt šílený. (smích)

Luciana
Luciana

Myslíš, že si queer holky nechávají dělat jiná tetování a na jiných místech než většinová společnost?

Hele, o tom pochybuju. Povaha tetování se neodráží na orientaci, ale na osobnosti a jak je známo, každý je ojedinělý, výjimečný a krásný, ať je jakýkoli.

Pamatuju si na dobu asi tak 13 let zpátky, kdy si skoro všechny moje spolužačky nechaly propíchnout pupík a nad zadeček vytetovat nějaký ornament, to bylo tehdy hodně v módě. Jaké jsou trendy v tetování dnes?

Trendy se mění, některé se i vracejí. Jsou tetování, která jsou nadčasová, jiná už třeba méně. Proto je dobré svůj obrázek po čase aktualizovat, byť jen vyjasnit barvy, ono i to udělá hodně. Nicméně řekla bych, že všechna mají své kouzlo. V současné době hodně frčí třeba akvarelový, vodový typy kérek s cánkaci a stříkanci, kaňkami a tak různě. Nebo třeba i geometrické vzory, abstrakce, zvířata, každý si najde to svoje. Především většina tatérů má svůj styl, který si valí a kvůli kterému k němu lidi chodí. Mluvím třeba o Marii Kraus, mimochodem brutální queer tatérka ze Slovenska, která teď žije v Německu. Potom třeba Ondrash a další mistři tatéři. Jsou mými idoly a vzory! Nechala bych si od nich potetovat i půlku hlavy kdyby to šlo, taková čest! Mě třeba baví dělat různá obludária.

A co barevné tetování?

Barevné? Když je solidní barva třeba Intenze, jdem do toho! Všeobecně barvy miluji.

Původem tedy z Brna nejsi, jak se ti zde žije?

Brno a jeho kraj je překrásný. Když jsem sem jela poprvé za nejlepší kamarádkou, Brno jsem si zamilovala na první pohled a to pocházím z hor, dá se říct. Jsem tu už druhý rok a cítím se tu doma, leč mi můj pravý domov někdy schází, vždy se sem vracím moc ráda. Mám tu práci, zázemí, lásku, nejlepší přátele, ostatně co víc si přát.

Co říkáš na místní queer scénu?

Mám ráda akce, ráda poznávám nové tváře. Chtěli jsme toho se Slečnou využít na 1. párty Duhového Mejdla. Masakr, fakt hrůza. Pořadatelům se to opravdu nepovedlo a to jsem velice tolerantní člověk, ale v porovnání kvality a ceny vstupného by se měli stydět. Možná bych to Brno ještě trošku více „obarvila“. Například více povznesla Pride, udělala nějaké výstavy, solidní bary, čajovny, ne jen kluby, ale i místa, kde se dá posedět, potlachat v klidku – teda myslím, že tu nic takového není. Nicméně bude QueerBall, na ten se těšíme velice. Však už máme nachystané kostýmy a o to mi jde – oživit „to naše duhové“ a podporovat víc takováto osobní setkání, pořádat společné akce, kurzy, výlety, prostě být free queer.

Díky za rozhovor a ať se daří v práci i v osobním životě!

Díky Queermagu za pozvání a hodně štěstí i redakci!