Monday´s child is fair of face
Tuesday´s child is full of grace
Wednesday´s child is full of voe
Thursday´s child has far to go
Friday´s child is loving and giving
Saturday´s child has to work for its living
But a child that´s born on the Sabbath day
is fair and wise, and good and gay.

Tato vtipná říkačka se nachází na prvních stránkách brožovaného vydání  Sunday´s Women. A Report on Lesbian Life Today od Sashy Gregory Lewis, vydaného nakladatelstvím Beacon Press v Bostonu roku 1979. Výtisk se ke mně dostal zcela náhodou jako zápůjčka z redakce Queermagu. Čtení této zprávy, která je jakýmsi dokumentem života leseb v Americe v sedmdesátých letech, bylo docela zajímavé. A to nejen proto, že šlo o četbu v angličtině. Zkusím se tady se čtenáři podělit o to nejzajímavější, co kniha obsahuje, alespoň z pohledu dnešní mladé generace :).

SW-obalkaKromě úvodu a závěru se svazek skládá ze tří hlavních částí, v nichž se autorka snaží nastínit charakter, atmosféru a společenské či politické podmínky života ženské části homosexuálních menšiny. První část se věnuje lesbické identitě a vlastně celému procesu dospívání lesbické ženy v Americe. Naráží na témata jako jsou odhalení vlastní jinakosti, sebeuvědomění, vyhledávání podobně založených žen, vytváření vztahů a vyrovnávání se s jejich průběhem i koncem.
V druhé části je podrobně nahlíženo právě na vztahy, jak jsou usazeny v rámci společnosti, výzvy, které s tím souvisí, rodinný život z pohledu párů, jež se rozhodly mít potomky. Třetí část je potom zaměřena na společnost, politické prostředí a jeho vliv na vývoj homosexuálního jednotlivce i celé menšiny.
Nechtěla jsem tenhle příspěvek pojmout jako nudný heslovitý referát a pokud jste dočetli až sem, patří vám můj vděk a výzva – vydržte! :) Není úplně jednoduché vybrat z takového množství informací jen ty nejzajímavější a podat je čtivým způsobem. Vzhledem k tomu, že tuhle knížku těžko najdete někde v knihovně, budu se snažit, abyste v následujícím článku našli věci z knihy podstatné i zajímavé.

SapfóV úvodu je barvitě poukázáno na historický vývoj lesbismu a jeho přijímání ve společnosti. Docela mne zaujala zmínka věnující se básnířce Sapfó žijící v 6. století př. Kr. Ta byla považována za jednu z nejvýznamnějších básnířek své doby. Doby, v níž byly ženy na stejné úrovni jako muži, v nonpatriarchální společnosti, kde homosexualita nebyla považována za nic výjimečného. O pár století později s příchodem mužského šovinismu se její dílo stalo předmětem výsměchu. A její rodný ostrov Lesbos se stal kořenem pro výraz označující ženy dávající v lásce přednost stejnému pohlaví. Ty pak byly společnosti prezentovány v divadelních hrách a komediích jako položenská stvoření napodobující vzhled, chování i lásku mužů. A jedno z nejstarších dogmat bylo rázem na světě. Téměř celé dílo Sapfó podlehlo dvěma zničujícím pokusům o absolutní vyhlazení. O století později se z nalezených zbytků zjistilo, že přeživší fragmenty jejích básní byly upraveny tak, aby pasovaly do heterosexuální šablony. Dílo takové úrovně by přece nemohl vytvořit nikdo tak mravně zpustlý a neřestný… Mno, docela mě to navnadilo si něco víc o Sapfó přečíst.

Lewisová v knize vychází, srovnává a zasazuje do souvislostí výsledky dvou studií, které se zaměřily na lesbickou subkulturní populaci. Tou první je výzkum autorů Alana P. Bella a Martina S. Weinberga z roku 1978, Homosexualities, a Study of Diversity Among Men and Women. Tito zároveň čerpali z druhé studie publikované v roce 1977 Marilyn G. Fleenerovou, která své závěry publikovala na základě přímých rozhovorů s respondenty v letech 1969-1970. Autorka sama pak uvádí, že také ona se po vydání první verze své knihy věnovala několika vlastním interview.

Ačkoliv jde o víc jak tři dekády staré závěry a informace, překvapilo mě, jak stálou platnost mají jednotlivá úskalí, situace, problémy a jejich řešení v procesu uvědomování si vlastní odlišnosti u mladého člověka. Lewisová trefně vystihla několik základních zkoušek, resp. obřadů, rituálů, jimiž většina dívek při cestě k poznání odlišné sexuální orientace prochází. Jedním z nich je například jakási vzpoura, rebelie, odpor proti všemu, co dělá ženu ženou, projevující se napodobováním opačného, mužského vzoru, opěvováním nezávislosti, svobody, síly a moci, která se k němu pojí. Tuto tzv. fázi „tomboy“ v prepubertálním věku potvrdilo několik dalších studií, kdy vysoké procento dotázaných uvedlo, že jí opravdu prošlo. Inu, zkusme se zahledět do vlastní paměti a troufám si tvrdit, že velká část z nás tam alespoň mírné náznaky této fáze najde. Vzhledem k faktu, že většině těchto dívek dříve nebo později dojde marnost a pošetilost vlastního jednání, je fáze tomboy v pubertě následována vzrůstajícím pocitem izolace.

Celá jedna kapitola v knize nese název The Transformation from Butch to Dyke. Označení butch nebo dyke zde představují lesbicky orientovanou ženu, která na určitém stupni intenzity přebírá maskulinní role ve vztazích, rodině, společnosti. Tato označení jsou dalším z mýtů, které následují homosexuální ženy už od počátku. Některé z nás se už možná setkaly na vlastní kůži nebo zprostředkovaně s otázkami typu: „Která z vás je chlap?“. Butch ani dyke ale nejsou označení, která by si pro sebe ženy vymyslely samy. Vrátíme-li se k Sapfó, zjistíme, že dostupné popisy její osoby ji označují za krásnou ženu s dlouhými vlasy, vždy skvostně oděnou, nejčastěji ve zlaté a fialové róbě a kožených sandálech. Své svěřenkyně vyučovala tanci, konverzaci, hudbě, ale zejména psaní poezie. Snažila se z nich udělat osobnosti krásné nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Autorka na tomto místě hodně trefně poznamenává:

Dichotomické rozlišování butch/femme přetrvalo mnoho staletí. Dokážeme ale rozlišit, zda jde o pravdivý pohled na životní styl leseb nebo jen utkvělý názor mainstreamové společnosti? Bylo kupříkladu hlavním důvodem k upálení Johanky z Arku skutečně obvinění z čarodějnictví, anebo fakt, že nosila mužské šaty?

V druhé části knihy se objevují témata vztahující se ke coming outu, přijetí rodiny, založení rodiny, otázka sexu, dětí a dědických a majetkových práv v rámci lesbického vztahu. V otázce vedení domácnosti mě zaujala pasáž o rozdělení a zastávání domácích prací. Pobavilo mě, že třecí plochy různých povah fungují i po několika desetiletích stále stejně. Stejně tak výsledek studie Bella & Weinberga, kteří zjistili, že 92 % lesbických párů nemá rozděleno domácí práce rovnoměrně. Ještě větší skupina 94 % zároveň popírá, že by domácí práce dělila na ryze mužské a ženské. Zajímavé. V otázce peněz skoro polovina dotazovaných (47 %) přiznala, že drží společnou kasu. Těch, které si udržují vlastní peníze bokem všechny, nebo alespoň část, je 44 %. Zajímalo by mne, jak je tomu dnes.

V třetí části knihy, která se zabývá problémy přesahujícími už z roviny osobní do roviny společenské až politické, se objevuje i pasáž o lesbickém extremismu, spjatém zejména se sílícím feministickým hnutím za práva amerických žen v 70. letech. To mělo postupně za následek nejen rozšíření povědomí o homosexualitě a do jisté míry i její společenskou akceptaci, ale také s tím spojenou a postupně mizící potřebu schovávání se. Lesby se začaly více zajímat o své „kruhy“ a vyhledávat je na společných místech, v barech a klubech. Jak ovšem vypovídá jedna z žen, výsledek byl ten, že kluby byly najednou plné dostupných vyoutovaných žen hledajících nezávazný sex. Bez emocí. Bez lásky. Další z respondentka popisuje situaci obdobně:

Jednou jsem vešla do baru a rázem jsem měla pocit, jako bych vstoupila do chlapské šatny. Slyšela jsem jen samé řeči o tom, kolik partnerek vystřídaly a která z nich byla nejvíc sexy. To je sice velká sexuální otevřenost, ale když pominu všechny ty kecy, jediné, co mi z toho zbylo, byly machistické hodnoty vyznávané a vydávané ženami za feminismus.

The Ladder October 1957Aktivismus amerických leseb v padesátých letech dospěl až k založení hnutí The Daughters of Bilitis (1955). Jedním z jeho cílů bylo podnícení zájmu o lesbickou populaci prostřednictvím podněcování sociologických studií, které by měly za následek vymýcení starých předsudků, mýtů a mylných přesvědčení. Mnohé byly opravdu realizovány a jejich výsledky publikovány v prvním americkém lesbickém časopise The Ladder.
Pokrok směrem kupředu v oblasti zlepšení práv homosexuálů na stejnou životní úroveň, pracovní podmínky a celkové včlenění do americké společnosti zapříčinila podle autorky ženská hnutí v sedmdesátých letech, k nimž se přidružily také lesbické feministky. Heterosexuální sestry byly přesvědčeny jejich argumenty, jež směrovaly na fakt, že jsou stejně jako ony ženami, mají tedy stejný nárok na odpoutání se od jakýchkoliv genderových rolí a stereotypů, právo na kontrolu nad svým tělem, a tedy i nad svou sexualitou. Stupňující se veřejné aktivity v tomto směru měly za následek postupné přehodnocování někdy až archaických zákonů. V několika případech prý dokonce soud svěřil děti do péče otevřeně lesbicky orientované matky. Ačkoliv bylo těchto významných vítězství málo, stačily k tomu, aby do podvědomí společnosti zasely semínko pochybností ohledně stability zažitých genderových rolí a modelů.

Když autorka Sasha G. Lewis na posledních stránkách své knihy mluví o situaci, která v Americe panuje nyní (rozuměj v sedmdesátých letech), je až k neuvěření, co všechno se tam podařilo vybudovat. Tehdy vzniklo údajně téměř 1000 různých zájmových sdružení, kde se lesby mohou setkávat a spolupracovat, na sto specializovaných knihkupectví nabízí feministickou, gay a lesbickou literaturu, periodika a nahrávky, vznikají i zástupci v oblasti médií; rádia, televizní programy a filmová sdružení. Jako místa setkávání a seznamování už zdaleka neslouží pouze určité bary, ale také kavárny, organizace a specializované seznamovací služby. Úžasný pokrok. Lesbismus se stal veřejným tématem jako kterékoliv jiné. Před o něco víc než dekádou mohla žena prožít celý svůj život, aniž by toto slovo jen zaslechla. Nyní mohou lesbicky orientované ženy pochodovat v demonstrativních průvodech hrdosti, zastávat různé úrovně úřadů v městských i státních zastupitelstvech, jejich práva jsou hájena všude stejně jako práva jakékoliv ženy. I přesto značná část z nich stále zůstává a preferuje život v ústraní. Jedním z důvodů je neztotožnění se s halasným vykřikováním své orientace a pud sebezáchovy, stále alarmující v oblasti pracovních vztahů. Slovy jedné ze stále nevyoutovaných respondentek, praktikující učitelky:

Nepohlížím na svůj život jako lesba. Žiju jej jako lidská bytost, člověk ženského pohlaví. Mých starostí je bezpočet a jsou různé. To poslední, co bych chtěla, je zabalit své já do úhledné krabičky s nápisem „Lesba“.

Myslím, že číst tenhle dokument bylo víc než zajímavé. Nejen kvůli tomu, že se jen těžko chce věřit, co všechno americké lesby stihly za těch několik desetiletí a v kterém století už byly tam, kde my teď. Země tolik vzdálené nejen kontinentálně, ale i historicky a politicky samozřejmě nelze jen tak jednoduše srovnávat. Můžeme jen koukat a nanejvýš něco poznat, ocenit, odsoudit nebo se něčemu přiučit.
Těžko můžu doporučovat k přečtení něco, co u nás není k dostání, tak snad se mi tímhle článkem povedlo alespoň v těch několika málo bodech přiblížit poutavé čtení, které se mi naskytlo. Hlavní dojem, který na mě udělalo, byl ten, že některé problémy spojené s naším „údělem“ jsou takřka neměnné v čase, zatímco jiné nově vyvstávají v souvislosti s měnící se dobou. Co ale přetrvává, je snaha o nalezení vlastního místa v lidském mraveništi, vlastního prostoru, úcty a uznání od okolí.
Zakončila bych tenhle příspěvek poslední citací, a to výrokem Ellie Smeal, ředitelky Národní organizace pro ženy, který pronesla na jedné z konferencí za lesbická práva:

Toto je hluboký lidský problém. Dvojité standardy – jeden pro muže, jiný pro ženy, jeden pro heterosexuály, jiný pro homosexuály – fungují, aby udržely ženy na svém místě. My se však musíme osvobodit. Být volné, abychom mohly plně rozvinout veškerý svůj potenciál. Nesmíme nechat utlačovat žádnou část naší společnosti nebo ženství. Lidská práva jsou nedělitelná. Půjdeme-li spolu vstříc rovnoprávnosti, půjdeme jako homosexuálové, heterosexuálové, ženy z menšiny, ženy z většiny, bohaté i chudé. Půjdeme všichni společně, jako plnohodnotné lidské bytosti.

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.