Míša v šatech
Míša v šatech

S kamarádkou Míšou (27 let) jsem se sešla v jejím bytě jednoho příjemného slunečného dne. Schůzku jsme si domlouvaly několik měsíců, ale protože mé pracovní a její školní povinnosti nám zabíraly spoustu času, došlo k setkání po mnohem delší době, než jsme původně plánovaly. Čas utíká rychleji, než jsme si ochotni připustit, a tak místo povídání si o tom, jaký je život dívky žijící v mužském těle před operací, proběhl rozhovor o tom, jaké to bylo tehdy a jaké to je dnes – když už má Míša za sebou změnu pohlaví. Protože se už nějaký ten pátek známe, nemám pro vás jen neosobní rozhovor, ale spíše intimní zpověď. Minuty na hodinkách utíkaly a Míša pořád mluvila a mluvila, až jsme namluvily přes dvě hodiny materiálu. Spíš než o rozhovor šlo o monolog, ale já jsem za to ráda. Domnívám se, že právě takový přístup a právě tyhle infomace mohou někomu pomoci více, než jen strohá a opatrná sdělení. Proto se dejte směle do louskání řádků, myslím, že na vás čeká zajímavé čtení!

Tak jdeme na to, doufám, že to, co z našeho povídání vznikne, bude k něčemu dobrý :). Jeden rozhovor s dívkou, která si prošla změnou pohlaví, už jsme na Queermagu dělaly. Ohlasy na něj byly vesměs pozitivní, myslím si, že to člověku, který je v podobné situaci jako ty, může pomoct.

„Jo, to jsem četla. Ano, někdy to může pomoct. Někdy. Teď si píšu už dva měsíce s člověkem, který to má v hlavě hodně, hodně pomotaný, rodina ho pořád do něčeho tlačí, je ještě hodně mladej, je mu jednadvacet, ví, co chce, ale ovlivňují ho názory okolí, tlačí ho klamné představy okolí… Stejná situace, jako jsem byla já. Já mu vysypu kdeco, to byly tisíce konverzací, ale je to smyčka.“

A je to stejná situace, ve které jsi byla ty? Je to kluk? Teda, narodil se jako kluk, ale cítí se být holkou?

„Jo. Ale já třeba tohle nemám ráda. Jakoby „A tys byla chlapem?“ Ne, nikdy jsem nebyla chlapem, narodila jsem se do mužského těla a tak to je!“

A jak dlouho ti trvalo, žes to řekla doma, kolik ti bylo, když se přistoupilo k tomu, že se to začne řešit tak, abys byla spokojená?

„První uvědomění, a to nebylo ještě nic daný, jen uvědomění, že je něco divně, bylo v pěti letech. To mi proběhla hlavou myšlenka „Proč nejsem jako ostatní holčičky?“ A pak to člověk víceméně řeší, neřeší. Protože si na to spontánně přicházíš, ale nevíš. Protože sociální prostředí tě tlačí k jasný věci. Začíná to v porodnici. Kouknou se dolů a do papírů napíšou jasnou věc. Jenže člověk se hledá, cítí se jinak. Absolutní uvědomění bylo kolem čtrnáctýho roku. Tam už to bylo jasný, prostě mám to takhle a zároveň už jsem věděla, že jsem na holky, ale to bylo něco, co jsem neřešila. Možná díky tomu, že jsem měla velkej problém a tohle bylo OK, prostě nic. A pak asi v patnácti přišel první totální kolaps, psychickej, kdy mi došla absolutní pravda: nikdy nebudu moct bejt ženská. Bludný absolutně.“

Jasný, bludný, ale v patnácti člověka nenapadne, že by to mohlo být jinak.

„Takže jsem udělala přesnej opak toho, než co jsem chtěla. Začala jsem se víc chovat jako kluk, vyloženě jsem začala trénovat konverzace, snažila jsem se být vtipná, aby mě ve společnosti brali, k vnitřním pocitům vůbec netíhnout. Začala jsem chodit do posilovny, víc běhat, bylo mi jedno do čeho se oblíkám, všechno mi připadalo hnusný, ale přestala jsem to řešit. Víceméně jsem od tý doby měla pořád úzkosti, furt jsem byla depresivní. Ale nebylo to nijak extra vidět, protože jsem se snažila to zakrejt. Pak jsem v osmnácti poznala Denisu a to se to výrazně zlepšilo – hormonální bouře, zamilovanost. To byly tři roky, kdy to byly jen úzkosti, stlačenej hrudník, blbě se ti dejchá, ale to si nespojíš, že to je z toho. No a tři roky jsme byly spolu a ty depky se mi začaly vracet. Jenže jak to řešit? A hlavně ve vztahu jsem byla spokojená. Ona je dominantnější typ osoby, já jsem nemusela dělat žádný mužský věci, ona byla víc jakoby chlap, takže já jsem to měla uvolněnější. No a absolutní průser nastal v prváku na vejšce, kdy jsem potkala spolužačku, budoucího spolužáka – taky evidentně depresivní holka, něco mě k ní od začátku táhlo. Říkala jsem si: to je minimálně lesbička. Pak se s ní bavila víc Denisa a přišla s tím, že je to takhle a takhle. A to jsem si řekla: To je v prdeli. A v tu chvíli se to ve mně zlomilo. Protože jsem viděla naživo člověka, kterej to má stejně jako já. Sice otočený o 180°, ale stejný. A co mě dostalo na kolena nejvíc bylo, že se to začalo řešit a že to šlo! V tu chvíli se mi ty depky zhoršily do takovýho stavu, že jsem se chodila ožírat, do toho tráva – nakonec jsem skončila na tom, že jsem vyhulila 26 brk denně. Jen abych nebyla v realitě, to ti postaví kolem tebe ohradu a ty nevidíš za to. Seš jen uzavřená, neřešíš nic. Vztah se začal zhoršovat, protože tu depku přeneseš. A ve chvíli, kdy už on byl po operaci, bylo to ve třeťáku,  já jsem byla před hodně těžkou zkouškou, tak jsem se z toho sesypala. To za mnou přijel kamarád, kterej za mnou jezdil permanentně vyhulovat, já jsem se tři hodiny klepala a pak jsem se rozbrečela a všechno jsem mu to vylila a další půlhodinu jsem brečela.“

Takže to byl první člověk, kterému jsi to řekla? Jak to vzal a kolik ti v té době bylo?

„Pětadvacet. Nejdřív to moc nedokázal pobrat. Ale byl jeden z těch lidí, který mi byli od malička blízko. Navíc on je gay, což z něj teda vypadlo až na střední škole, takže si to nějak přebral. No a pokračovalo to dál, ten den večer jsem napsala email, kterej jsem poslala mamce. S tím, že jsem jí už dřív několikrát říkala, že nejsem typickej kluk, ale nikdy jsem to nedokázala říct na plnou hubu. Ona se mě taky několikrát za život ptala, jestli nejsem gay. Poslala jsem jí teda ten email a zavolala jsem jí, že má email. Ale ten hovor jsem nezvládla, hned jsem začala brečet a flákla s tím. Za půl hodiny mi mamka volala, že je to v pořádku, že se nic neděje. Taková rychlá intervence, zabránit abych udělala nějakou p***vinu. Tak jsem si řekla, že dobrý. Věděla jsem, že se to bude řešit nějak víc. Mamka je sice tolerantní, ale asi jí nebylo úplně příjemný, že jsem jí řekla zrovna tohle.“

To je jasné, s tím žádný rodič nepočítá, nepředstavuje si, že zrovna jeho dítě bude mít takový problém.

„S tím nepočítala. No a den na to se situace jako s tím kamarádem opakovala znova, přijela Denisa. Zase jsem brečela, trvalo mi to dýl, ale řekla jsem jí to. Ta mě teda podpořila absolutně, že je všechno v pohodě, že se pokusíme všechno zvládnout. A do týdne jsem už od toho spolužáka sháněla kontakt na doktorku Fifkovou do Prahy, což je top kapacita v Český republice, má přes 20 let zkušeností. Takže jsem věděla, že nechci jít k nikomu jinýmu. Další odhodlání bylo zatelefonovat tam, s tím, že nejdřív jsem napsala email a stručně jsem napsala o co jde. No a týden nic, každej den to kontroluješ padesátkrát, klepeš se… A pak jsem tam zavolala a dostala jsem první termín. To bylo září 2012, kdy jsem za ní poprvé přijela. Takže od toho zhroucení, který proběhlo v červnu, mi to trvalo do září, kdy se to tak nějak začalo řešit.“

Abych v tom měla jasno, v červnu 2012 jsi to poprvé řekla nahlas tomu kamarádovi, pak mamce a Denise a už v září se to začalo řešit s doktorkou? Do tří měsíců, cos to řekla nejbližším lidem, se to rozběhlo?

„Do týdne, co jsem to řekla, jsem už volala té doktorce, ale jak říkám, je to kapacita, takže má přehlcený diář. Takže tři měsíce trvalo, než jsem dostala termín.“

Stejně je to ale rychlost, když si vezmeš, že jsi trpěla tak dlouho, 25 let jsi čekala a pak to najednou jede. A do té doby jsi byla společností prostě vnímaná jako chlap, i jsi tak vypadala?

„Jo, přesně tak.“

A u té paní doktorky to probíhalo jak?

„To bylo úžasný, i s tou vědomostí, že věděla o co jde, protože jsem jí to všechno napsala, si mě posadila, představila se, já jsem se představila a ona se mě zeptala, co mám za problém. Tak jsem začala znova. A v tu chvíli, jakoby když už to nějak definuješ, řekneš i to Jsem žena, tak to je jako kdybys vytáhla zátku. Všechno z tebe jde, jako když pustíš vodopád, všechno se to vyleje. Tak jsem jí všechno vylila a dostalo se mi od ní absolutní podpory. Přistupovala ke mě úplně lidsky. Na konci toho sezení, trvalo hodinu, jinak jsou sezení jen půlhodinový, mi řekla, že to vypadá jako transexualita, řekla mi, jak to bude vypadat dál. Dostala jsem domácí úkol vypracovat životopis, kde se zaměřím specificky na oblasti života od dětství až doteď, kdy se to u mě projevovalo, jak jsem se cítila, společnost, jakou jsem vyhledávala, hračky, které jsem v dětství měla a takhle. A další dvě sezení po tom, co jsem jí to odeslala, se to řešilo, procházela se mnou jednotlivý pasáže a i mi ukazovala ty pasáže, kde to je „typický“. S tím, že na konci třetího sezení mi řekla, že pro ni to je jasné a ona za sebe může říct, že to je transexualita. Ona má vedle sebe tým odborníků, který to zajišťují z hlediska psychologicko-sexuologickýho, to musí být také vyšetření, to má profesora Weise (psycholog, sexuolog – pozn.redakce), ke kterému jsem se musela objednat nejdřív, on mi udělá vyšetření, vyplní se mnou nějaké dotazníky a pošle jí zprávu zpět. S tím, že pokud on potvrdí diagnózu, bude to oficiální, de jure, tak jak to je definovaný.“

Vzhledem k tomu, že mluvím s holkou, to znamená, že ten profesor potvrdil diagnózu?

„Jo, nejdřív proběhly osobnostní testy, jak je osobnost formovaná. To se musí zjistit, protože projevy můžou být i v rámci jiných patologií, třeba u schizofrenie a to je průšvih. Ale mě bylo řečeno, že osobnost je formovaná dobře, že je to i pro něj absolutně typický, pak mi bylo dokonce řečeno, že je to tak typický, až je to netypický.“

A dál to probíhalo jak? O jakém období teď mluvíme?

„To bylo v listopadu. Mezitím jsem dál jezdila jednou měsíčně k Fifkový. A už na první prosincový schůzce měla paní doktorka výsledek. Řekla mi, že dostanu kontakty na další odborníky, nejdřív na internistu, který musí provést interní vyšetření, aby zjistil, jak mi fungují játra kvůli hormonům, jestli nemám problémy se štítnou žlázou, a pak na endokrinologa, který se vyloženě zabývá hormonálním systémem. Všechno tohleto proběhlo do března, v dubnu jsem byla u toho endokrinologa, ale už od března beru léky.“

Takže od března 2013 podstupuješ hormonální léčbu?

„Jo, hormonální substituční terapii, spočívá to v tom, že nahrazuješ hormony, který nejsou. Bereš estrogeny plus blokátory androgenů. Aby došlo k operaci, musíš být rok na téhle terapii a pak ještě rok v „real life testu“ – vystupování v ženské roli, jde hlavně o oblečení, líčení a tak dál. Což bývá zpočátku hodně těžký, protože než začnou hormony zabírat, trvá to většinou půl roku, a je velmi nepříjemný, když ti na pracoviště přijde „chlap“, kterej je oblečenej v ženskejch hadrech , teď se na něj koukneš a nevíš, „co“ to je. Ale já jsem si řekla, že na to se** a první den na práškách jsem vyhodila všechny hadry, dostala jsem od bývalé přítelkyně nějaké oblečení a do školy jsem přišla „rovnou z fleku takhle“.

Míša s přáteli
Míša s přáteli

To jsi jeden den přišla do školy jako kluk a další den jako holka? Nemělas žádnou fázi „neutralismu“ třeba v tom oblékání typu butch lesby?

„Jo, od té doby, co jsem začala chodit k Fifkové, jsem začala hodně dbát na zevnějšek, hlavně jsem musela řešit vousy a víc jsem se soustředila na úpravu vlasů. Dřív je nosila pořád stažený. Pak už jsem chtěla, aby to vypadalo víc žensky.“

Dlouhé vlasy jsi asi měla vždy, to může být v tvém případě výhoda, ne?

„Určitě. Pro mě to bylo něco, co jsem si mohla dovolit, v čem jsem byla blíž ženský. I když máma a babička to řešily, pořád mi říkaly, ať se nechám ostříhat jako bratr. Ale já jsem se nedala, na vlasy mi nikdo nemohl sáhnout.“

Dobře, takže jsi přišla do školy ze dne na den v ženským oblečení s rozpuštěnýma vlasama. Jak na to reagovalo okolí?

„Jedny z těch přímejch spolužaček řekly: Ty vypadáš jak holka a já no to Dík :). Měla jsem tam dvě dobrý kámošky, kterým jsem to řekla už před tím. Těm bylo něco divný už dřív, prý se se mnou atypicky dobře povídá na to, že bych měla být chlap. A té skupině, kam jsem chodila, jsem to řekla asi týden dopředu a nikdo to neřešil.“

Bereš to jako výhodu, že jsi v oboru medicíny? Jinak by to přijetí bylo mnohem těžší.

„Jo, jo, určitě jo. Nikdo to nekomentoval, ten sociální aspekt, že se lidi na lékaře dívají jinak, je výhoda. Ta škola je netypická i v tom, že chodíš do nemocnice a já jsem přišla mezi ty pacienty takhle a nikdo si mi nedovolil nic říct, pořád jsem byla autorita, i když mě vnímali jako „pseudoosobu“. Ale z hlediska pocitů, které máš v překlenovacím období, to bylo těžký, hlas byl hodně hlubokej.“

A co rysy v obličeji? Podstoupila jsi nějakou plastickou operaci? Mně se zdá, že máš úplně jiný nos.

„Nepodstoupila, to je to, co hormony dělají, zjemňují rysy. Jde hlavně o kůži, ta se ztenčí, nemění se kost, ale tuk jo.“

Jsem jak v jiříkově vidění. Taky by mě zajímalo, jak probíhá operace.

„První fáze je remodelace, kdy se přestaví tkáně. A druhá fáze je, kdy se to esteticky doladí, říká se tomu komisuroplastika nebo taky dvojitá-z-plastika, kdy se přiblíží velké stydké pysky a zakryjí klitoris a dotvoří se malé stydké pysky. A to je všechno. Prsa jsou otázkou augmentace, zvětšení buď chirurgicky nebo vlastním tukem, nicméně to je tkáň, která je hormonálně závislá. Mě začly prsa bolet po prvních třech měsících na estrogenech, tuk se začal ukládat po šesti měsících, ale nikdy to není tak jako kdybych se narodila hned do ženského těla. Je to taky závislé na tom, kdy se s hormonální léčbou začne. Takhle mám malý áčka, ale zvětšení implantáty bych nepodstoupila, ale možná někdy do budoucna popřemýšlím o transferu vlastního tuku, to zvětší max o jednu velikost.“

Shrňme si prosím, jak dlouho jsi tedy byla konkrétně ty v nemocnici, jak se mění hormonální léčba v době operace a co musíš udělat pro to, aby vše zůstalo tak já má i po operaci.

„V nemocnici jsem byla asi 10 dní. Co se hormonů týká, tak ty se 14 dní před operací vysazují a během hospitalizace se neberou, protože zvyšují riziko srážlivosti krve. A po operaci se berou celoživotně. Jediné, co musím teď dělat, je brát hormony a dilatovat :).“

Myslím, že už jsem přestala dýchat. To je prostě mazec. A určitě už jsem Tě úplně vyčerpala, takže mám poslední dvě otázečky :). Nelze vynechat otázku homosexuality, mohlo by se zdát, že operací sis otevřela dveře k „normálnímu“ životu, ale asi nemůžeš mít nic úplně tak jednoduchého, takže… Bereš fakt, že jsi lesba, jako problém?

„Vůbec ne, je to strašně jednoduchý, stačí nevidět tu věc jako problém. Já se o to snažim, je to sice strašně těžký, ale velmi to ulehčí tu situaci. Tím, jak se člověk nastaví, jak je šťastnej, tak jakoby „vibruje“ a přitahuje to stejný. Takže to, že jsem lesba pro mě žádná komplikace není.“

A slíbenou poslední otázkou bych se ještě ráda vrátila k Tvé rodině a přátelům. Zajímá mě, jak se změnily vztahy mezi Tebou a Tvou rodinou a přáteli po tom, co jsi prošla proměnou.

„Mamka měla nejdřív strach, jestli si něco nenamlouvám. Pořád se ptala, jestli tu operaci myslím vážně a tak. Po 25 letech, kdy měla doma syna, to bylo asi hodně těžký. Tak jsem ji vzala na jednu schůzku s Fifkovou a od té doby se to výrazně změnilo. Náš vztah nikdy nebyl tak dobrý jako je teď. Je to vřelejší, otevřenější, je to vyloženě cítit. Co se sourozenců týče, vztah s mladší ségrou se taky výrazně zlepšil, měly jsme od malička problémy, protože já jsem jí od mala záviděla, takže jsem jí nikdy nedávala to, co ona mě. S bráchou jsem si vždycky rozuměla víc, ale bylo to hlavně o počítačích, teď už spolu téměř nejsme v kontaktu. A přátelé mi vlastně z minulosti prakticky nezůstali, jen Denisa a pár kamarádů, jinak mám kolem sebe lidi, které jsem sice znala, ale nebavila se s nimi, myslím, že většina lidí kolem mě jsou noví přátelé.“

Míšo, mockrát Ti děkuji za čas, který jsi mně a našim čtenářkám věnovala, ale především děkuji za otevřenost, se kterou jsi k celému rozhovoru přistoupila. Věřím, že pomůže těm, kteří transexualitu nechápou, pochopit, a těm, kteří trpí stejným problémem, sebrat sílu a vše vyřešit. Za celou redakci Ti přeji, ať už jsi ve svém životě jen a jen šťastná!