Úspěšná mladá intelektuálka Piper ze středostavovské rodiny, která pomalu plánuje svatbu se svým přítelem Larrym, je náhle zaskočena předvoláním k soudu, kde se má zodpovídat z obvinění za spoluúčast při pašování drog. Po dlouhé době nalezený poklidný život najednou končí a Piper nastupuje na 15 měsíců do ženského nápravného zařízení v Danbury.

Takto začíná autobiografický příběh Piper Kermanové, a to shodně jak na stránkách knihy Oranžová je nová černá: Můj rok v ženské věznici (Grada, 2014), tak i ve stejnojmenném seriálu Orange is the new black (dále jen OITNB), prvně uvedeném v roce 2013 na americkém Netflixu. O seriálu se napsalo už několik článků i tady na Queermagu – např. tenhle nebo tento.
Já začala číst knihu zcela nepolíbená seriálovým šílenstvím, které zřejmě kolem OITNB existuje – stejně jako tomu bylo svého času u The L Word – právě kvůli tomu, abych se mu vyhnula a zachovala si nestranný pohled. Nicméně se mi to stejně nepodařilo, po přečtení knihy jsem si pro srovnání seriál pustila a od té doby se vezu :).

OITNBSeriál se však knižní předlohy drží asi jen první tři epizody, poté se scénárista rozhodl poslat ho svou vlastní cestou. Což ve finále ale nebyl zas tak špatný nápad, uvědomíme-li si, jaké komunitě OITNB učarovalo asi nejvíc :). Ženská věznice a tamní vztahy fascinují mnoho žen, mohu-li říct z vlastní zkušenosti, kterou mám z různých rozhovorů a narážek, které jsem kdy na toto téma slyšela. Zatím jsem viděla sice jen asi polovinu první řady, nicméně si dokážu představit směr, jakým se zápletka bude ubírat. Pokud bych tedy chtěla hodnotit seriál, nemůžu o něm říct nic špatného – dobrý casting, vtipné hlášky, zajímavé charaktery a (zatím) uvěřitelné a originální situace plné humoru i vážných témat.
Na rozdíl od knižní Piper, ta seriálová nemá tak skálopevně ujasněné vztahy se svými nejbližšími – snoubencem Larrym a bývalou přítelkyní a drogovou dealerkou Alex (v knize je to Nora). Což však poskytuje náležitý a žádoucí prostor pro různé dějové zvraty, bez nichž by to prostě nebyla ta pravá večerní brambůrková zábava.

Životní příběh Piper Kermanové sepsaný do knižní podoby má mnohem přímočařejší podobu, ačkoliv originalitu určitě nepostrádá. Její „vězeňské paměti“ se staly jednou z deseti nejlepších knih roku 2010 a celé první dvě strany pokrývají pochvalná hodnocení z nejrůznějších magazínů.
Kniha je napsaná čtivě, někdy čtenář musí až žasnout, co všechno si Piper po 15 měsících psychického vypětí a odloučení od předchozího života zvládla zpětně vybavit. Příběh je od první do poslední stránky vyprávěním o nástupu trestu, způsobu přijetí a sžívání se s pravidly v ženské věznici, postupném stoupání ve vězeňské hierarchii, utváření a budování vztahů až k závěrečnému přesunu do jiné věznice na přechodnou dobu před propuštěním a konečné propuštění na svobodu.
Jedna z věcí, která mne překvapila, a která se zřejmě nehodila do krámu ani tvůrcům seriálového scénáře, je fakt, že vztahy mezi vězeňkyněmi v Danbury byly v první řadě vstřícné a přátelské, na rozdíl od toho, co se snaží namluvit všechny klasické filmy z vězeňského prostředí a koneckonců i OITNB samotný. Piper popisuje ženský kolektiv věznice jako jedno velké společenství, kde „služebně“ starší ochotně a soucitně pomáhaly novickám v adaptačním procesu těžké životní změny. Navzdory těmto dalo by se říct až pozitivním zkušenostem, si však autorka kriticky všímá fungování celého vězeňského systému a její pečlivě formulované myšlenky dokážou leckdy velmi uvážlivě a přesně postihnout podstatu.

Nedostatek empatie stojí za každým trestným činem – za tím mým rozhodně – a právě nalezení empatie je klíčem k úspěšnému návratu bývalých vězňů do společnosti. To, co se děje v našich věznicích, jde úplně mimo společnost. Veřejnost očekává, že uvěznění bude mít funkci represivní, ale také reparační; ačkoli to, co očekáváme a co skutečně dostáváme od vězeňského systému, jsou dvě zcela rozdílné věci. Vězení své obyvatele učí, jak přežít jako vězeň, nikoli jako občan – což není zrovna konstruktivní znalost ani pro vězně, ani pro komunitu, do které se pak vrací.

Tato autobiografická sonda do amerického vězeňského systému, jak už jsem naznačila dříve, v mnohém jistě čtenáře překvapí. Pro všechny, kteří se o příběhy z tohoto prostředí zajímají, však bude rozhodně zajímavým čtením. Nepostrádá humor, nadhled, cit, silné lidské příběhy, ale i postřehy a názory, které mají hlavu a patu. Není divu, že se autorka poté stala viceprezidentkou firmy zaměřené na spolupráci s nadacemi a neziskovými organizacemi se sídlem ve Washingtonu.

Spojené státy mají největší vězeňskou populaci na světě – držíme 25 % všech světových vězňů, ale tvoříme pouhých 5 % celkové populace. Tato důvěra v uvěznění nemá přitom tak hluboké kořeny: v roce 1980 bylo ve vězení 500 000 Američanů; teď máme pod zámkem více než 2,3 miliony lidí. Významný podíl na tomto nárůstu mají lidé jako ženy, se kterými jsem seděla – pachatelé nízké úrovně nebezpečnosti, kteří udělali vážnou chybu, ale představují pro společnost jen pramalou hrozbu.
… Někdy to vypadá, jako bychom postavili otočné dveře mezi těmi nejchudšími společenstvími a nápravnými zařízeními, a z důvodu zvrácené finanční motivace tak udržovali tato zařízení stále plná, na úkor daňových poplatníků. Amerika investuje těžké peníze do věznic, zatímco veřejné instituce, které by mohly napomoct prevenci kriminality – školy, nemocnice, knihovny, muzea, společenská kulturní centra -, jsou opomíjeny.

Piper Kermanová se zdá být, ať už to zní jakkoliv, pravou ženou na pravém místě, a to v tom smyslu, že dokázala pochytit, prožít a zaznamenat to, nač se většina snaží co nejdříve zapomenout. Tato zkušenost ji očividně natolik ovlivnila, že se rozhodla podělit se o ni s každým, kdo projeví zájem o její knihu. A ta rozhodně stojí za přečtení.

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.