Příběh, o kterém jsem slyšela už dávno. Film, který jsem viděla hned někdy ze začátku na vysoké. Kniha, na kterou jsem si nedávno vzpomněla. Tak by se daly popsat moje myšlenky, prolétávající mi hlavou, když jsem strkala knihu do tašky v ostravské knihovně. Svazek Aimée a Jaguár. Příběh jedné lásky, Berlín 1943 vydala Marie Chřibková, nakladatelství a vydavatelství One Woman Press v roce 2003, originál spatřil světlo světa díky německému Kiepenheuer & Witsch, Köln roku 1994. Dnes už se dá sehnat opravdu spíš jen v knihovnách.

AaJ kniha

Jeho autorka, Erica Fischer, v něm líčí romantický příběh jak z červené knihovny – lásku mezi nacistkou se čtyřmi dětmi a o osm let mladší Židovkou. Asi to musím prásknout hned zkraje, tohle čtení je velmi zvláštní kombinací historického popisu života příslušníků židovské rasy ve válečném období v nacistickém Německu a téměř idylickým setkáním a románkem dvou hlavních hrdinek, které po vzoru Romea a Julie skončí nečekaně tragicky. Asi budu vyznívat jako cynik, útlocitnějším čtenářkám to ani nemůžu zazlívat, ale já už jsem nesčetnými variantami zpracování válečné tematiky docela unavená. Málokterá totiž umí zasáhnout opravdu působivým způsobem a dokáže, že si příjemce odnese to, co by skutečně měl.  Zde jsem se nechala zlákat zajímavě se jevícím tématem, nutno ale podotknout, že bůhvíjak zajímavé, poutavé nebo jinak oslovující čtení to prostě není. Až když jsem brouzdala stránkami nakladatelství, kde jsem zjistila, že mají titul zařazen pod ‚studie‘, mám konečně pro tento unavující a nezáživný svazek omluvu. Ale o tom potom :).

Příběh se odehrává v Berlíně roku 1942, kdy mladá Elisabeth (Lilly) Wustová, devětadvacetiletá matka čtyř dětí, otvírá dveře své budoucí nové služebné, Inge Wolfové. Ta záhy do Lillyina života přivede Felici, sebevědomé, drzé, ale okouzlující jednadvacetileté děvče, se kterou má očividně poměr. Lilly zvolna proniká do společenství lesbicky orientovaných žen a pořádá ve svém bytě čajové dýchánky, na kterých postupně podléhá Feliciným svodům. V manželství již delší dobu nespokojené Lilly nečiní velké problémy propadnout atraktivní mladé dívce plné optimismu a života. Obě ženy k sobě zaplanou láskou nejvyšší úrovně, která je dokládána častými milostnými dopisy a psaníčky, jež si posílají nebo schovávají po bytě.

Felice, pomoz! Řekni mi, co si myslím. Musíš to vědět! Víš to! Řekni to, prosím! Ve dne v noci sním o létě, slunci, květinách, modrém nebi, voňavých nocích, sním prostě o štěstí, o skutečně nevýslovném štěstí. Jenomže nechci jen snít, chci taky žít – Felice – žít – žít s Tebou. Řekni, že i Ty chceš žít se mnou, prosím, řekni mi to. Mé srdci Ti bije vstříc, víš o tom?
Nyní jsem ještě nemocná – ale pak – konečně – se jedna druhé vrhneme do náručí, a na světě budeme jen my dvě.

Teď je Felice tak blízko její tváře, že Lillyiny oči začínají plavat. Cítí, jak jí po šíji stoupá stejně pálivá červeň jako tenkrát u dřezu. „Tady se mi nemůže nic stát,“ drnčí jí v lebce. Zběsilost v hlavě i v těle duní jako padající masa kamení. Aby ji to nezabilo, zavírá Lilly oči a vzdává se Feliciným měkkým rtům. Najednou je ticho, takové ticho, jako by i jejich bušící srdce přestala tlouci. Když Lilly opět přijde k sobě a osvěženě hledí do Feliciných zvláštně dospělých očí, vytrysknou jí slzy. Dosud nikdy nepocítila takovou něhu.

AaJ

Už v tomhle okamžiku, kdy se kniha plní zamilovanými vyznáními, často donekonečna se opakujícími, živější čtenář začíná zívat. Obě hlavní hrdinky totiž jaksi postrádají cokoliv, co by mohlo být sympatické. Sama autorka o nich ostatně v předmluvě taky poví svoje: „Ti, kdo přežili, a Feliciny přítelkyně se navíc nemohou a ani nechtějí smířit s Lilly Wustovou, kterou považují za někdejší stoupenkyni nacismu a neposkytnou jí šanci, aby svou spoluvinu odčinila. Já sama stojím mezi nimi. Tam, kde soud vyznívá příliš tvrdě, musím Lilly hájit, zároveň se však cítím v příběhu osobně zaangažovaná: dokážu sice Lilly ono až příliš německé mlčení o potlačených částech její minulosti psychologicky pochopit, nikoli však skutečně odpustit.“
Lilly je tak trochu zhýčkaná panička, která zjistila, že ji manžel tak nějak nezajímá, ačkoliv je to úspěšný a férový fešák, kterého jí každá závidí. Felice je naopak až moc živé kvítko, zvládá to táhnout zároveň s Inge i s Lilly, aby tedy nakonec zjistila, že ta druhá bude lepčí, i když je tak trochu jednodušší…

Lilly podle svého zvyku dělat všechno, co podniká, naplno, si ještě přidá. Chce se co nejrychleji rozvést.
Když vypráví o svém záměru Felici, běží rozrušená Felice nejdřív za Inge. „Člověče, vždyť ona je úplně mešuge! Představ si, že by se o mně mluvilo u soudu!“
„Ty asi nemáš všech pět pohromadě,“ pokouší se Inge vymluvit Lilly její plán, „lidi se čtyřma dětma se přece nerozvádějí!“
„Nemyslíš, že svým dětem dlužíš řádnou rodinu,“ namítají tcháni s pruským přízvukem a pociťují skryté zadostiučinění, že tuhletu zrzku jako manželku svého syna od začátku instinktivně odmítali.
„Proboha, dítě,“ spráskne ruce nad hlavou Lillyina matka, „zešílela jsi? Vždyť jsi úplně nezajištěná! Kdo se o tebe postará ve stáří?“
„Nejdřív si udělat čtyři děti a pak se rozvést! Neměla sis to rozmyslet dřív?“ bručí mrzutě otec Kappler.
„Nemusíš si dělat starosti. Tobě peníze z kapsy tahat nebudu,“ opáčí Lilly vzdorovitě.

Nejde nepřiznat, že po přečtení autorčiny předmluvy a postupném odhalování charakterů obou protagonistek už se tomu jejich milostnému papouškování, které se bohatě prolíná celou knihou,  zkrátka moc věřit nedá. Ačkoliv si je čtenář vědom, jak tohle celé asi dopadne. Felice je totiž Židovka, po které časem začne pást gestapo. Mimochodem další problém knihy je ten, že ji opravdu nelze číst jako beletrii – dobrá polovina svazku se podrobně a popisně zabývá situací Židů v Berlíně během války, všemi postupně vyvstanuvšími zákazy a buzerací, která ze strany nacistů přichází a graduje až k dobytčákovým vozům směr koncentrační tábor.
Schroustat tenhle příběh prostě není úplně jednoduché a nejde o nijak dechberoucí zábavu. Skrývá se v něm však silná strunka, která navzdory všem klišé z úst a per hlavních hrdinek stále může rozeznět čtenářovo srdce.

Vedle tramvajové čekárny jsme viděly vojáky našeho hrdého wehrmachtu, kteří se tam zakopali. Těch nebožáků je nám navzdory všemu líto. Víš vlastně, že v čekárně bylo na zdi napsáno: „Seděti na lavičkách Židům zakázáno“? Když jsme tam sedávaly, nikdy jsem si toho nevšimla. Nikde se nepracuje. Nejezdí žádná dráha. Průjezdná není ani jedna ulice. Skoro všechny obchody jsou zavřeny. Jak nádherná je tahle válka. Ať je nám nebe milostivo. Za dva týdny nebudeme mít co jíst, pokud se nestane nějaký směsný zázrak. Přežijeme dobytí Berlína a hlad? Teď se za nás zase modli Ty, můj milovaný člověče. Možná pak bude o mé velké lásce mluvit jen tento můj deník. Velký Bože, dej, ať se shledáme. Dej, ať spolu zapomeneme, co jsme vytrpěly. Velký Bože. Miluji Tě, Felice Schragenheimová, až do smrti.

Svazek je doplněn přetisky dobových fotografií z Lillyina archivu. Na všech lze snadno rozpoznat naivní tvář Elisabeth Wustové a šibalský a sebevědomý Felicin úsměv. Příběh se v roce 1999 dočkal i filmového zpracování a režisér Max Färberböck očividně dobové fotografie viděl rovněž a herečky vybíral podle nich. Z toho důvodu nejde opět o nijak skvostné zpracování, příběh tradičně podán zhuštěně, což je ale v tomhle případě jenom dobře. I proto bych jej zájemcům doporučila spíš než knižní vydání. Nesebere vám to tolik času a zklamání tudíž nebude tak velké. Na druhou stranu, čtenář po přečtení této recenze bude už, hádám, poučen a připraven na nejhorší, takže stát se může jedině to, že ho kniha či film mile překvapí :). Tak dejte vědět, kdož se odvážíte. Těším se na reakce.

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.