Líbali jsme se Líbali jsme se(Two Boys Kissing, česky CooBoo, 2015). Tak na tuhle knihu jsem narazila někde na netu. Jen tak na mě vyskočila recenze kohosi jiného právě na ni. A ten někdo z ní byl tak nadšený, že jsem si ji prostě musela přečíst taky.

Zpočátku mi chvilku trvalo, než jsem se začetla a zjistila, o co tady vlastně půjde. Ačkoliv podle názvu by to mohlo být jasné. Měla jsem na tuhle knížku vysoké očekávání. A můžu s klidem říct, že je bezezbytku splnila. Je to jedna z těch knih, kde byste mohli najít tolik citátů, tolik hodnotných vět, které by stálo za to, vytesat někam do kamene. Já jsem pro tenhle příspěvek vybrala alespoň pár.

Můžete slova dát, ale nemůžete si je vzít. A když jsou slova dávána a přijímána, tak tehdy jsou sdílena. Pamatujeme si, jaké to je. Slova tak skutečná, že byla skoro hmatatelná. Jsou samozřejmě rozhovory, které si člověk pamatuje. Ale ještě víc jsou pocity z rozhovoru. Ty si budete pamatovat, i když se začnou konkrétní slova vytrácet. Jak jste dávali, jak jste přijímali. Jak blízko jste se cítili tomu druhému být, jak neuvěřitelná ta blízkost byla. Sdílení slov nabývá stejné důležitosti jako slova samotná. Ty pocity si nosíte s sebou, poutají vás ke světu.

Harry a Craig jsou dva sedmnáctiletí kluci, kteří se rozhodnou zlomit světový rekord v líbacím maratonu. Ačkoliv už spolu nechodí, vědí, že jen oni dva mohou tuhle výzvu přijmout. Harry cítí silnou podporu od přátel i rodičů. Craig takové štěstí nemá. Celá kniha je vyprávěna z pohledu vypravěče, jenž je ale jaksi mnohočetný. Z pohledu skupiny lidí, kteří navíc nejsou lidmi, ale jen dušemi, které už opustily náš svět a nyní se dívají na to, kam směřuje. Autor David Levithan se nechal inspirovat skutečnou událostí ze září roku 2010, kdy se dva vysokoškoláci dokázali nepřetržitě líbat přes třicet dva hodin.

Dva kluci se líbají. Vy víte, co to znamená.
Pro nás to bylo tak tajné gesto. Tajné, protože jsme měli strach. Tajné, protože jsme se styděli. Tajné, protože to byl příběh, který nikdo nevyprávěl.
(…) Znali jsme soukromou sílu svých polibků. Pak nastal poprvé okamžik, kdy jsme se stali svědky, okamžik, kdy jsme tomu poprvé přihlíželi venku na veřejnosti. Pro některé z nás přišel tenhle okamžik ještě dřív, než sami dostali polibek. Opustili jsme svá městečka, odešli do města a tam na ulici jsme poprvé viděli dva kluky se líbat. A ta síla byla najednou silou možností. Časem už to nebylo jen na ulici nebo v klubech nebo na party, které jsme pořádali. Bylo to v novinách. V televizi. Ve filmech. Pokaždé, když jsme takhle viděli dva kluky se líbat, ta síla narostla. A teď – jó teď. Jsou k vidění miliony polibků, miliony polibků vzdálené jen kliknutí myši. Nemluvíme o sexu. Mluvíme o tom vidět dva kluky, kteří jeden druhého milují, jak jeden druhého líbají. To je o tolik silnější než sex. I když se z toho stává běžná záležitost, pořád to má sílu. Pokaždé, když se dva kluci políbí, to zase o něco víc otevře svět. Váš svět. Svět, který jsme opustili. Svět, který jsme vám tu po sobě nechali.
To je síla polibku.

Nejvíc nezapomenutelných vět a hlubokých pravd pochází právě od těchto nezaujatých pozorovatelů, kteří hrdiny knihy provázejí během několika desítek hodin celého děje. Harryho a Craigův třicetihodinový polibek ale není jedinou linkou tohoto příběhu. Splétá se z dalších, které se dotýkají života současné generace mladých gayů. Můžeme tak spolu s Tariqem zažít děsivý a nepochopitelný útok na ulici, účastnit se prvního rande Averyho a Ryana nebo nakouknout pod pokličku stálého a pevného pouta, jež mezi sebou mají Neil s Peterem.

Stupidní arbitrární svinstvo. Víme, co tím Avery myslí, a taky víme, že nezná plný rozsah toho, jak může ublížit nebo jaké zoufalství může způsobit. Neví, že jediný fakt o lidské bytosti může znamenat, že on a tisíce dalších zemřou, protože nikdo nechce mluvit o nemoci, která je zabíjí, nikdo nechce investovat peníze, aby neumírali. Stupidní arbitrární svinstvo znamená, že prezident Spojených států může otálet šest let, než název té nemoci byť jen vysloví. Stupidní arbitrární svinstvo znamená, že musí umřít filmová hvězda a musí umřít kluk s hemofilií, aby obyčejní lidé vytáhli do zbraně, začali mít pocit, že tu nemoc je třeba zastavit. Desítky tisíc lidí zemřou, než jsou vyvinuty a schváleny léky. Jak strašný je to pocit vědět, že postihovat ta nemoc primárně předsedkyně SRPŠ, kněze nebo bílé náctileté dívky, byla by epidemie zastavena o spoustu let dřív a desítky, ne-li stovky tisíc životů by byly ušetřeny. Svou identitu jsme si nevybrali, ale byli jsme vybráni pro ni zemřít. Pro stupidní arbitrární důvody vštěpované lidmi, co odmítali nahlédnout, jak arbitrární jsou. My věříme ve zlaté pravidlo, věříme ale taky, že lidé se jím znovu a znovu nezvládají řídit. Protože podléhají rozdílnosti. Protože někteří používají ty arbitrárnosti velmi promyšleně, aby se udrželi u moci.

Z každého malého příběhu, který David Levithan v této knize tak nějak nakousne, dokáže přimět něco, co stojí za uvědomění, aby vystoupilo na stránkách v celé své nahotě. Ukáže čtenáři jednu holou pravdu v každé z na první pohled banálních situací.
Novela Líbali jsme se mě i přes má očekávání upřímně opravdu zaujala a nadchla. Není mnoho knih, které bych si chtěla ve své poličce ponechat, protože je po přečtení pravidelně věnuju knihovně v místě mého rodiště, ale zrovna u téhle budu možná ještě chvíli váhat. Přestože na druhou stranu cítím, že je nesmírně důležité, aby tuhle knihu četlo co nejvíc lidí, protože podává spoustu důležitých věcí velmi srozumitelně a poutavě. Navíc svým zařazením do young adult literatury je přímo předurčena k tomu, aby u čtenářů předcházela a zabraňovala předsudkům a naopak je nutila přemýšlet nad věcmi, vztahy a lidmi dřív, než je jen bezmyšlenkovitě zaškatulkují.

Neil se zastaví, aby se podíval na Petera – aby se na něj skutečně podíval a sám sebe se zeptal, co chce. Ví, že Petera miluje, a taky ví, že si není jistý, co to znamená. Na světě není nikdo jiný, koho by chtěl líbat nebo šoustat, s kým si povídat nebo sdílet život. Tak proč, říká si, mu to zčásti pořád přijde prázdné? Proč to ani po roce není úplné?
Každou chvíli to bude mít – to poznáme. Každou chvíli odhalí tu velice tvrdou pravdu – že to nikdy nebude úplné, ani se nebude zdát úplné. Tohle se většinou stačí dozvědět jednou – že stejně jako neexistuje napořád, neexistuje ani naprosto. Když je člověk poprvé zamilovaný až po uši, jako by tenhle objev sebral lásce vítr z plachet, zhatil veškeré přísliby. Za poslední rok si Neil myslel, že láska je jako tekutina přitékající do nádoby a že čím déle člověk miluje, tím plnější nádoba je, až se naplní úplně. Pravdou ale je, že postupem času se zvětšuje i nádoba. Člověk roste. Jeho život se rozšiřuje. A těžko čekat, že vás celého zvládne zaplnit jen láska partnera. Vždycky zbyde prostor pro jiné věci. A ten prostor není prázdný, jen naplněný jinou látkou. Byť je tekutina vidět lépe, musíte se naučit oceňovat i ten vzduch.

 

 

Luce

Knihožrout. Volnočasová aktivistka. Audiobook lover. Pohybový maniak a nadšenec. Hudební narkomanka. Naivní snílek. Ostravská náplava. Amatérská grafička. CML sLez Grrls.