Barbora Hamplová - Miss Face 2015
Barbora Hamplová – Miss Face 2015

S Bárou Hamplovou (*1990) jsem se sešla v jeden nedělní podvečer před kavárnou v centru Prahy a hned při příchodu na mě udělala dojem, má pevný příjemný stisk ruky, při pozdravu se vám dívá do očí a přihodí i úsměv, takže máte hned od začátku dobrý pocit – tohle setkání zkrátka nemůže dopadnout jinak než dobře. Chvilku jsme si povídaly na baru, než se uvolnil stůl, abychom mohly začít s tím „pravým“ rozhovorem a pak už jsem mohla Báře vysypat mou vizi o tom, jak bych chtěla, aby náš rozhovor vypadal. Ona díkybohu souhlasila a tak se teď můžete dozvědět víc. Věřím, že vás tahle neobyčejná dívka oslní svou „obyčejností“, nadhledem a životní střízlivostí stejně jako mě.

Nechtěla jsem, aby to byl strohý článek, tak jako to bylo ve většině médií, když jsi vyhrála Miss Face. Samozřejmě jsem četla na internetu, co se kde psalo, ale nechtěla jsem udělat článek stejný jako milion dalších okolo se třema tvýma větama, tak jsem se rozhodla, že Tě pozvu na kafe a buď budeš souhlasit nebo ne.

To jsem ráda. Já jsem si všimla, že spousta serverů kopírovala pár mých vět a ještě to třeba postavili úplně jinak, než jsem to já řekla. Takže jsem ráda, že to chceš udělat jinak, protože mě už unavovaly články, které jsou pořád dokola a už mi to přijde blbý, pořád to staví na té orientaci, bohužel je to pro média zajímavý, ale teďka to všude vyzní, že jsem zajímavá jen tímhle a ničím jiným.

Tak já se taky budu trochu ptát i na tohle téma, přeci jen jsme magazín hlavně pro holky a víme, že je to bude zajímat. Ale chci se Tě zeptat na spoustu jiných věcí a chci, aby se ten rozhovor líbil i Tobě.

To se mi líbí, protože je to všude vážně hlavně o mé orientaci. Nejvíc mě asi dostalo, když se mě jedna redaktorka zeptala, jestli si myslím, že mi tohle pomohlo k získání titulu. Tak jsem jí řekla, že samozřejmě doufám, že ne. Co jí máš na to říct, že jo. Spousta lidí, třeba i těch porotců, to ani nevěděli. Věděli to organizátoři soutěže, Taťána – ředitelka soutěže, produkční. Ti to věděli celou dobu, Taťána mě zná a ví to. A je jedno jestli jsem na kluky nebo na holky, nebylo to pro ni nic důležitýho, neovlivnilo to to, jestli bych vyhrála nebo ne.

Co teda je důležitý v takový soutěži? Každá malá holka na takové soutěže kouká a je z toho vyplesklá, ale málokdo ví, co se za tím galavečerem skrývá. Je to takový nečitelný, myslím si, že je za tím spousta práce. Řikám si „přeci nemůže vyhrát na zakládě toho, že řekne deset vět a projde se v plavkách“. Ovlivňují to třeba ta soustředění, na která jezdíte, a tyhle věci?

Já si myslím že jo, že hodně. Každá z nás má něco do sebe a ti lidé tě pozorují. Říkají, že tě nepozorují, že vůbec, že se uvidí až na finále. Ale já si myslím, že ze 70 % je hodně důležitý jak se prezentuješ i v obyčejných, přirozených situacích. Celé soustředění ti řikájí „užívejte si to, buďtě své, až na finále se ukáže“. Ale pak, když to ta holka vyhraje, říkají „ta to vyhrála právem, ta se chovala na úrovni i předtím“. Je tam spousta aspektů, které k tomu vedly i předtím. Tomu věřím, že to má něco do sebe.

Samozřejmě jsem trochu googlila, než jsme se sešly, koukala jsem, že máš těch miss za sebou docela hodně. Nejznámější z nich je určitě Česká Miss, proč si myslíš, že jsi tam tehdy neuspěla, no i když neuspěla je blbý slovo, byla jsi ve finále, prostě proč to tehdy nevyšlo a teď jo?

Byla jsem hodně mladá, mladá na takovou soutěž, bylo mi devatenáct. Měla jsem ještě nějakou dobu počkat. Ale zase si říkám, že vše je tak, jak má být. A mělo to tak být, takže ničeho nelituji :).

Jak myslíš, že si Miss Face stojí třeba právě vedle České Miss? Určitě je Miss Face zatím v očích veřejnosti mnohem méně známá soutěž. Jak to vnímáš Ty?

Oproti České Miss je to pořád menší soutěž, ale myslím si, že jednou bude konkurovat České Miss. Už teď to má dobře našlápnutý a myslím si, že momentálně jsou Česká Miss a Miss Face ty největší soutěže u nás. A neříkám to proto, že jsem Miss Face vyhrála, ale hodnotím to podle toho, co mi dala, jak se ke mně chovali, jaké má ta soutěž zázemí.

A co Ti teda výhra v Miss Face dala? Nemyslím jen materiální výhry, spíš bych ráda věděla, k čemu je to pro Tebe dobré, když si projdeš celým tím martyriem?

Dala mi možnost poznat skvělé lidi, možnost opět někam vycestovat, seberealizovat se. Získala jsem opět určitý rozhled a hlavně pocit, že nejdůležitější je být nohama pevně na zemi a brát to s nadhledem. V životě jsou důležitější věci :).

Jak dlouho vůbec trvá, než se k vytouženému cíli dostaneš, co všechno musíš absolvovat?

Casting byl v květnu, 30. května, a finále bylo 3. října, takže necelých pět měsíců. Měli jsme soustředění v Bulharsku, pak soustředění v Česku, byly různé akce, focení, dále jsme měli setkání v nemocnici, protože Miss Face podporuje neonatologii, tisková konference a pak to vlastně završilo to finále. Přehlídka v plavkách, v šatech, měli jsme i společný tanec, rozhovor, večerní šaty a vyhlášení a je konec.

A který model z těch, co jsi měla na sobě, se Ti líbil nejvíc?

Cítila jsem se výborně v modelu od Sama Dolceho a pak v závěrečných šatech ze svatebního salonu Delta.

V těch červených? Tak to se nedivím, v těch Ti to moc slušelo!

Děkuju. Jsou krásný. Já vždycky, když jsem dělala nějakou přehlídku, tak jsem si říkala „předvedu, co dostanu“ a nikdy jsem se nehnala po nějakých šatech. Ale tady u toho to bylo jinak, to přijela paní majitelka ze svatebního salonu Delta, rozvěsila šaty a já jsem do té místnosti vešla jako první a hned jsem ty červené šaty viděla a řikám si „tak nikdy si nevybírám, tak teď si vyberu“ a některý holky se na mě koukaly jako že by je chtěly, ale já jsem si řekla „nenene“.

Mluvíš o soupeřkách hezky, říkáš holky. Je to opravdu tak, že jste kámošky nebo je to konkureční prostředí, kde si modelky hází klacky pod nohy?

Ne, z mé strany tam to přátelství opravdu je. Měla jsem tam dvě, tři holky, se kterýma jsem se bavila nejvíc, ale i celkově jsme byly skvělá parta.

Myslíš, že jsi měla štěstí, nebo je to ve všech soutěžích takový?

Obvykle se najde jedna, dvě slečny, které si jdou pro tu výhru a jedou přes mrtvoly. Ale já jsem vždycky měla na ty holky štěstí a to jsem těch soutěží pár prošla. V Miss Face byly holky fakt skvělý, v kontaktu jsem s většinou a jsem za to moc ráda.

Co Tě teda čeká dál, když jsi vyhrála Miss Face?

Už jsem měla od získání korunky čtyři akce a jsem zvědavá co se bude dít dál. Těším se na vše nové, hlavně abych to vše zvládala zkombinovat s moji hlavní prací.

Ještě k Tvé práci modelky, četla jsem, že jsi byla pracovně v Turecku a Itálii. Jak ses tam dostala?

Ano, byla jsem hlavně v Turecku, v Istanbulu a pak chvíli v Miláně. Bylo to přes agenturu, byla jsem tam dva měsíce, v tom Istanbulu, a tři týdny jsem byla v Itálii a to bylo přes agenturu Elite. Bylo mi 16 let.

Ty brďo, takže jsi začla brzy. Kolik Ti bylo, když jsi se rozhodla, že budeš dělat modeling? To jsi prostě přišla domů a řekla „hele, mami, já chci jít na casting“?

Patnáct. Vždy jsem toužila k tomu přičuchnout. Začala jsem si sama vyhledávat castingy a šla jsem si za tím i přes zákazy maminky. Můj táta s babi byli nadšení. Chtěla jsem si v tu dobu dělat co chci a moc jsem nad ničím nepřemýšlela. Zpětně bych se zachovala uplně jinak a dělala věci jinak, ale jak jsem říkala už dříve, člověk by neměl litovat žádného kroku, ale jen se zněj poučit.

Miss Face 2015
Miss Face 2015
Běžela Miss Face v televizi? Teď to zní blbě, ale já televizi nemám, tak proto se tak hloupě ptám.

Ne, v televizi to nebylo. Až přístí rok by to snad mělo být v TV. To chápu, že ji nemáš, mně televize taky nechybí, za poslední čtyři měsíce jsem televizi nesledovala a nepřipadá mi, že bych o něco přišla. Když si chci pustit nějakej film, tak si ho stáhnu nebo jdu do kina.

Na čem jsi byla naposledy?

„Muž na laně“, je to podle skutečný události o týpkovi, co přešel mezi dvojčatama v New Yorku. Je to nově v kinech, je to něco úplně jinýho, fakt zajímavý. Byla jsem na tom i v 3D a to je ještě větší zážitek.

Jak jsi na tom vůbec s časem, musíš být hodně vytížená. Říkáš, že občas je čas třeba jít do kina, ale co takhle jezdit za rodinou, přeci jen bydlí daleko. Koukala jsem, že za nimi jezdíš vlakem. To asi nestíháš moc často, viď?

Moc právě ne. Chtěla bych jezdit častěji, ale časové možnosti teď moc nejsou. Těším se na to, až budu jezdit autem.

Aha, máš ridičák?

Nemám, dělám si ho teď. V rámci Miss Face jsem vyhrála auto na rok, tak to pro mě byla dobrá motivace. Jsem za to hrozně vděčná, protože jsem řidičák oddalovala. Bojím se toho, já jsem si dělala řidičák v devatenácti a za půlkou jsem se na to vykašlala. Teď už mě nic neodradí. Chci si dát psy do auta a vyrazit kam chci a nespoléhat na nikoho. Takže hned tři dny po finále jsem si našla autoškolu a začala jsem chodit. Ale abych dokončila původní myšlenku, v létě tady byla babička, a na víkend taky máma s tetou, takže když nemůžu já za nima, přijedou oni za mnou.

Jak reagovala rodina na tvou orientaci? Já jsem se nejvíc bála reakce babičky a dědečka a nakonec to bylo v pohodě, babička jen zahlásila, že je škoda, že nebude mít vnoučátka.

Moje máma je mladá ženská, ale přesně takovou reakci měla taky. Já bych hrozně chtěla mít rodinu. Samozřejmě nejdřív musí mít člověk ten spokojený vztah, kde to funguje, ale chtěla bych dítě brzy. Nejsem moc kariéristka, samozřejmě chci práci, která mě bude bavit, která mě bude naplňovat, ale je pro mě prioritní ta rodina.

Jsi ještě mladá, dneska je trend rodinu zakládat spíš později než ve Tvým věku. Do kolika si myslíš, že se dá modeling aktivně dělat?

Tak já nedělám modeling aktivně, normálně pracuju. Dělám personální asistentku v jedné společnosti, máme pod sebou 3 společnosti a práce je každý den jiná a velmi kreativní. Takže práce zaujímá velkou část mého života a baví mě, protože nedělám jen jednu věc, je to hodně různorodý. Práce pro mě musí mít nějaký směr a v rámci toho kariérního růstu pro mě musí mít nějaký smysl.

Takže kombinuješ přehlídky a práci?

Teď toho mám v té mé hlavní práci docela hodně, tak jde hlavně o ni. Snažím se to nakombinovat. Je to dost náročný hlavně časově. Ale dá se to. Zatím byly všechny akce související s výhrou titulu Miss Face o víkendech, tak to zatím vychází. Jsem v tomto dost nohama při zemi, vím, že je modeling pomíjivý a já potřebuji mít v životě nějakou jistotu. Když děláš modeling, nemáš nic stálého, pro mě je práce prioritní.

Přitom modeling se hodně pojí s cestováním a to ty ráda, ne?

Ráda cestuju, ale já jsem si ten modeling užila od těch patnácti. Ale asi jak už jsem starší, vidím to jinak. Musela bych vycestovat, abych byla hvězda, u nás v česku modeling nefunguje tak jako ve světě. Určitě, kdybych teď do ciziny šla, tak nějakým způsobem můžu mít dobré nabídky, ale že bych vyloženě vystřelila a byla ze mě superhvězda, to ne. Musíš tomu obětovat všechno, školu, kamarády, rodinu a pak jsi jen ve světě a cestuješ. Třeba moje kamarádka, která se mnou byla v Elite Model Look, Hanka Jiřičková, se vystřelila do světa a je obrovsky úspěšná, ale je to o tom, že je ve světě a obětovala tomu opravdu vše. Tady v Česku takovou kariéru nezískáš.

Takže nemáš modelingové sny?

Měla jsem… Ona pak přišla první láska a všechno šlo stranou. Byla jsem v Čechách, občas jsem vycestovala, ale pak jsem spíš zkoušela ty soutěže a to mě tak nějak uzemnilo.

Kterej největší sen jsi teda měla a nesplnil se ti?

Kterej jsem měla modelingovej sen? Dostat se na titulku Vogue.

Tak to by se Ti ještě mohlo stát, ne?

No možná na titulku Vogue „ženy po čtyřicítce“, (směje se) teďka je všude tolik krásných, mladých holek. Mládí hýbe světem.

A ještě jsou v kurzu vychrtlý modelky?

Říká se, že ne. Ale já si myslím, že pravda je taková, že jsou. Ve světě to tak funguje, tam jsou hodně žádaný.

To nechápu. Stojí za to ten pozlátkovej svět?

To záleží na tom, jaký máš priority. Já jsem byla hrozný tele v těch šestnácti, když si to uvědomím. Teď to vidím úplně jinak. Ale už v těch šestnácti, když jsem vycestovala, jsem cítila, že to není úplně to, co bych chtěla. Takže jsem spokojená tam, kde jsem. Musela jsem si k tomu dospět.

Taky věřím, že jsou nějaké věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme. Mám svoji víru a nemohla bych bez ní žít. Neumím si představit, že by po životě nebylo nic, k čemu by potom bylo žít?

Já už taky ne. Najednou konec, všechno skončilo? Taky na to nevěřím. Snažím se teď číst knihy filozofického směru a celkem mě to naplňuje.

Cos četla naposledy?

Nedávno jsem si koupila novou knihu „Jak se zbavit starostí a začít žít“, na doporučení kamarádky. Víceméně je o tom, nežít tím, co bude, a nežít minulostí, ale žít přítomným okamžikem. Protože budoucnost si tvoříme tou přítomností. Předtím jsem četla „Mnich, který prodal své ferrari“, „Bůh chodí po světě vždycky inkognito“ nebo „Čtyři dohody“ a takové ty klasiky.

To jsou všechno super tituly, jen teda obálka té „Jak se zbavit starostí…“ by mě vůbec nezaujala. Ale „Dohody“ jsou skvělý, byla jsem na Duškovi v divadle a nemá to chybu, na to si určitě zajdi. 

Dík, už jsem o tom slyšela, tak třeba to brzy vyjde.

Budeme muset přejít k tématu, na které holky čekají. To je blbý začínání takhle na konci, ale nevyhneme se tomu. Tak teda kdy jsi přišla na to, že se Ti líbí holky?

Asi tak ve čtrnácti jsem si říkala, že je divný, že se mi nelíbí kluci, že všechny holky randí, chodí s klukama ven a já nic. Byla jsem taková uzavřená do sebe, nikam jsem nechodila, máma taky říkala „to je divný, ty ještě nikoho nemáš“. Tak jsem si říkala, že to asi přijde. Pozorovala jsem, že se mi líbí holky, ale říkala jsem si, že to patří k pubertě. A pak to nepřešlo. V patnácti, šestnácti jsem si uvědomila, že se mi fakt líbí ženy a přišla otázka „co s tím budu dělat“. Nejvíc jsem se bála to říct rodině, doma jsem to řekla až mnohem později.

Nikdy jsi neměla období, kdy bys sama sobě řekla, že třeba někdy budeš mít chlapa?

Vím, že v mým případě se tohle nestane. Hodně se mě lidi ptají, jestli to třeba není tím, že jsem ještě nenašla toho pravýho, ale já vím, že to není o tom. To je jako kdybych řekla chlapovi, který je hetero „jak víš, že nejsi na chlapy, když jsi to s žádným ještě nezkusil?“, to je to samé.

Jasný, koukám se na to stejně. Prostě jsi napořád „na holky“ :). Poslední vztah jsi měla dva a půl roku, byl to Tvůj nejdelší vztah?

Nene, nejdelší vztah jsem měla čtyři roky. A vždy to byly starší přítelkyně.

Co v Tvém případě znamená starší?

Mně se ty věkový hranice hrozně posunují. Ale nejstarší byla ode mně o 16 let.

Jsou si holky, cos měla, nějak podobný? Nebo máš každou ženu jinou?

Asi ne. Asi každou jinou, nemám vyloženě nějaký typ. Je pro mě vždycky důležité charisma a je jedno jestli je to blondýna, bruneta nebo zrzka. Každopádně tam musí „něco“ být.

Momentálně jsi ale volná, tak mi řekni, kde se hledají holky?

Kde se hledají holky? No ty jo. Jak nikoho nehledám, tak netuším. Je těžký potkat někoho jen tak. Vždycky jsem svý holky buď potkala, nebo když jsem začínala s holkama, tak jsem se s nima seznámila přes internet, přeci jen jsem byla z malého města.

Říkáš, že nikoho nehledáš, takže teď nechceš vztah?

Neříkám, že nehledám vztah, spíš teď nemám potřebu se seznamovat. Říkám si, že to co přijde, tak přijde. Je to i tím, že na seznamování teď nebyl ani čas, ani chuť. Je to asi hlavně z důvodu, že nemám uzavřenou minulost. Snažím se teď soustředit hlavně na práci a na autoškolu. Nechávám to plynout a uvidím, co bude. Chtěla bych se víc osamostatnit. Sice jsem byla od rodičů pryč od osmnácti, ale vždycky jsem bydlela s někým, nikdy jsem neměla tu možnost bydlet sama.

Takže Ti samota nevadí, zvládáš to v pohodě? Ne každý umí žít sám.

Ze začátku, jak jsem byla zvyklá přijít domů, uvařit večeři, o někoho se starat  a takové ty věci, tak mi to najednou hrozně chybělo, ten zvyk, takže jsem přišla domů z práce a začala jsem brečet, že na mě nikdo nečeká. Ale to je jen o zvyku, neuměla jsem si představit, že budu žít sama.

To je bezva, to Ti moc přeju, já jsem totiž zrovna ten případ, který se se samotou těžko vyrovnává. Co Tě vlastně baví, když máš teď čas sama na sebe?

Chodila jsem hodně běhat, cvičit, i do posilovny, ale teď třeba to fitko moc neprožívám. Teď radši jdu ven se psy, na výlet do přírody, o víkendu moc ráda jezdím pryč z Prahy a samozřejmě ráda trávím čas s přáteli nebo rodinou.

Taky se o Tobě ví, že ráda cestuješ, už jsme na to dneska narazily. Kdysi jsi někde řekla, že bys chtěla navštívit Paříž. Kam dál bys chtěla vycestovat?

Chtěla bych na Kubu, do Austrálie a do Mexika.

Proč zrovna tyhle země?

Protože o Kubě básnila má bývalá přítelkyně. Zajímá mě, jak se to tam mění, je to úplně jiný svět. Austrálie a Mexiko mě zajímalo už od malička. Ale jsem ráda i tady v česku, mám třeba moc ráda Český Krumlov. Dřív jsme třeba jezdili na vodu, spali jsme pod stanem, takže ani s kempováním nemám problém. Je super si vzít batoh a vyrazit kamkoliv.

To zní skvěle, úplně jsem si vzpomněla na svý léto trávený převážně pod širákem, případně pod stanem. Hned bych zase někam vyrazila. Tak Ti přeju, aby se Ti Tvý cestovatelský sny splnily a hlavně, aby se Ti splnily ty sny životní! Mockrát děkuju za rozhovor a měj se krásně.

A na závěr přeje celá naše redakce Queermagu Báře vše nejlepší k svátku, protože Barborky už klepou na dveře :)