Barbara_Gittings_1965
Barbara Gittings v roce 1965

Poté, co jsme vám představily svéráznou Simone de Beauvoir, jsou Střípky z minulosti připraveny poodhalit život další zajímavé dámy. Tentokrát na vás čeká prominentní americká aktivistka za gay a lesbická práva, Barbara Brooks Gittings, která se celoživotně snažila strhnout plášť neviditelnosti, jímž společnost zakrývala homosexualitu.

Barbara Gittings se narodila 31. července 1932 v Rakousku, ve Vídni, v katolické rodině. Navštěvovala katolickou školu a vážně uvažovala o tom, že se stane jeptiškou. Po vypuknutí druhé světové války odešla Barbařina rodina do Ameriky a usadila se na severu státu Delaware ve městě Wilmington. Přestože si Barbara přitažlivosti k ostatním dívkám byla vědoma již dříve, uvedla, že slovo homosexuál slyšela poprvé až v momentě, kdy odmítli její žádost o členství v The National Honor Society na střední škole, přestože byla vynikající studentka – učitel, který vybíral studenty, kteří budou přijati, měl výhrady k jejímu charakteru – domníval se, že má sklony k homosexuálnímu chování.

Ke zkoumání vlastní sexuální orientace Barbaru v pozdějším věku přivedly řeči, které o ní a její kamarádce začaly kolovat během studií na Northwestern University. Barbara nejdříve navštívila psychiatra, který jí navrhl, že ji z náklonnosti k něžnému pohlaví vyléčí, ale na „léčbu“ neměla dost peněz, a tak přijala nabídku blízkého přítele, který jí nabídl, že se s ní párkrát ukáže mezi lidmi, aby nedocházelo k dalším pomluvám. Okolí bylo uklidněno, Barbařina duše nikoliv – začala místo vyučování trávit čas v knihovnách, kde hledala jakékoliv zmínky o homosexualitě. S tím, co našla, ale nebyla příliš spokojená, téměř všude se mluvilo o mužské homosexualitě, většina zmínek se nesla v duchu „deviace“, „zvrhlost“, „abnormalita“ – nikde nebyla řeč o lásce, citech, emocích či něčem krásném. Toto období bylo pro Barbaru stěžejní, neboť hledala především sama sebe: „Moje mise nebyla získat všeobecné vzdělání, ale najít sebe a to, co udělá můj život hezkým. Tak jsem přestala chodit do školy a začala jsem chodit do knihovny.

Když se v 17 letech vrátila s neúspěchem ze studií domů a nebyla schopná vysvětlit, proč se to stalo, měla z ostudy kabát. Ale ani to ji neodradilo od dalšího pátrání po informacích. O co se jedná, její otec pochopil ve chvíli, kdy u ní našel novelu „The Well of Loneliness“ od britské básnířky a spisovatelky. Nedokázal situaci čelit tváří v tvář, a tak své dceři napsal dopis, v němž ji vyzýval ke spálení knihy s lesbickou tematikou. Barbara namísto toho začala navštěvovat noční kurzy psychopatologie, kde potkala ženu, s níž měla svůj první (krátký) poměr. Nakonec v osmnácti letech odešla z domu a na vlastní pěst se vydala objevovat svět do Philadelphie.

Barbara byla součástí první lesbické organizace ve Spojených státech, která hájila občanská a politická práva homosexuálů. Organizace se nazývala The Daughters of Bilitis (neboli zkráceně DOB), vznikla v San Franciscu roku 1955 jako sociální alternativa lesbických barů (na které byly pořádány nájezdy a staly se předmětem policejního obtěžování), aby pomohly ženám, které se bály veřejného coming outu. A jak konkrétně se v DOBu angažovala? V roce 1958 založila newyorkskou větev DOBu, v rámci aktivit pro DOB editovala národní časopis The Ladder (1963-1966) a úzce spolupracovala s Frankem Kamenym, který v roce 1960 jako první veřejně poukázal na to, že vláda Spojených států (největší zaměstnavatel té doby) zakazuje zaměstnávat homosexuály.

Kromě působení v časopise The Ladder (který se postupně dostal do šesti knihkupectví v New Yorku a Philadelphii, přičemž se prodávalo přibližně 100 výtisků měsíčně), se podílela na mnoha LGBT akcích, jejichž pořádání bylo v době jejího mládí ještě v plenkách. V roce 1965 pochodovala v prvních „stávkových průvodech“ u Bílého domu, amerického ministerstva zahraničí a před Independence Hall ve Philadelphii s nápisem Sexual preference is irrelevant to federal employment (volný překlad: sexuální orientace je irelevantní pro zaměstnanost státu). Že se nejednalo o obvyklé akce dokládá i Barbařin výrok týkající se protestů: „Bylo to riskantní a my jsme byli vyděšení. Stávka nebyla populární taktikou v té době. A naše počínání se zdálo bizarní dokonce i většině homosexuálních lidí.“ Snažila se dát lidem informace, chtěla, aby pochopili, že homosexualita není nemoc, proto řečnila na stovkách akcí, neustávala v pátrání ve zdrojích v knihovnách a věřila, že nastane den, kdy lidé pochopí, že se jako gayové rodíme.

Domov nakonec našla v gay skupině, která v roce 1970 tvořila American Library Association (asociace snažící se upozornit na to, že homosexualita nemá vliv na pracovní výkon; asociace mířící na profesní zviditelnění gayů). Byla aktivní složkou akcí „Obejmi homosexuála“ apod. Byla mezi prvními lesbami, které se objevily v televizi – diskutovala zde o dlouhodobě zažitých stereotypech panujících o homosexualitě stavějících na nesmyslných tezích. V roce 1972 uspořádala spolu s Kamenym diskuzi s Americkou psychiatrickou asociací, diskuze se ale účastnili 2 heterosexuální psychiatři, což se Barbaře samozřejmě nezamlouvalo. Přítomní psychiatři souhlasili s přijmutím třetího, tentokrát homosexuálního, psychiatra, pokud takového ovšem najdou. Sehnat ho se jim podařilo, psychiatr z Philadelfie souhlasil, že se diskuze účastní, ale s podmínkou přestrojení a zvukového narušení hlasového záznamu. O rok později byla homosexualita odstraněna z „Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch“ – Barbara k tomu řekla „Dvacet milionů homosexuálů získalo okamžitý lék. 

Co vše nám to ukazuje? Že Barbara Gittings byla opravdu pozoruhodnou ženou – strávila přes 16 let usilovnou prací v knihovnách, aby zajistila pozitivní materiály ke gay problematice, aby odstranila cenzuru a pracovní diskriminaci. Inspirovala mnoho homosexuálů, aby byli aktivní a ukázali světu, že se nemají za co stydět. Objevila se v několika dokumentárních filmech. Její přínos pro LGBT komunitu ocenila mimojiné asociace GLAAD v roce 2001 udělením ocenění za přispění k rozvoji LGBT médií. Na závěr zmiňme, že měla to štěstí a i v nepříznivé době našla životní partnerku Key Tobin Lahusen. Potkala ji v roce 1961 na pikniku v Rhode Island a byly spolu 46 let. Zemřela v Pennsylvanii v roce 2007 ve věku 74 let.

Přeji nám všem, abychom i my našly dostatek životní síly, abychom se za naše lásky dokázaly prát a abychom všechny našly tu pravou princeznu, kterou budeme mít po boku padesát let :).